Ona

Má litánie ať nocí letí a dotkne se hvězd, které vchladném úžasu pohlédnou znebeské klenby na zem, na níž ztrácí se jedna lidská entita, já…
Konečky prstů se dotkly něčí tváře. Ty prsty byly mé a dlaň, jež následovala prsty, pohladila ty kontury tváře, co vypalovaly se do mého nejhlubšího Já. Ten den jsem pocítil, že má ruka musí navždy hladit tu tvář, ať bude pevná či ji pokryjí vrásky, vněmých rozpacích určující dobu lidské existence na tomto světě. Byla mým ohněm i ledem, sílou i slabostí, nebem i peklem, všemi čtyřmi živly spojenými do neopakovatelné a neopakující se substance, která mě omámila navěky.