Písmák Jeden všední pátek
Půl dvanácté a Karel nikde. Vzduch je nasycený vodou, asi bude pršet. To je úžasný. Marné čekání a ještě zmoknu.
Název není vždy nutný
Proč nejde aspoň na okamžik pohlédnout do budoucnosti. Tolik smutných dní by bylo rázem zbytečných. Alespoň tušit, co přijde, nebo jakým směrem to vlastně jdeme. To je otázka.
jeden malý postřeh
Je mi to líto. Moc mě to mrzí. Pár slov a tisíce slz. Svět se točí a knihy listují ve vlastních řádcích.
Soumrak dne
Zavírají se oči, knihy, přání. Jak ráda bych zase viděla hvězdy padat. Létat je tak těžké. Světlo září jako blesk, mám ráda tmu,sny a touhu, která nekončí.
one day I will be
I´m looking for a man, who will heal my eyes
I´m looking foward your view
Nobody wants to be still awaken
Why don´t you play my game
Kout
a tak tu ležím v temném koutě sama sebe,v temném koutě vlastní duše,v temném koutě vlastní existence. Chodí kolem a dívají se. Chodí kolem a mlčí. Chodí kolem mé hlavy,grimasní příšera deprese.
Bratr
A tak tady stojíme opět,jako bratr a sestra, jako cizí lidé,nejsme si již tak blízcí, jak bychom chtěli,dětství se propadlo do temnoty věků,já už se nesnažim jej hledat.
A tak zde mluvíme znovu,o všech těch bolestech, které jsme napáchali,ale nikdo není vinný,tak jsme to pohřbili jako hořkost do svého srdce,a já se jej nesnažím skrývat.
A tak se zde hádáme opět a znovu,křičíš a osočuješ mé názory,ale není vhodná doba na boj s přítelem,válka otrávila tvoji duši,měl bys ji začít hledat.
A tak mluvíme a mluvíme,ale jen si lžeme do očí, naše společné zájmy se vytratily,a my zůstali tak nazí jak je jen možné,měl by si zakrýt svoji povahu,měl by jsi se omluvit,ale ty jen mluvíš a mluvíš, a mluvíš.
Můj dech je pouze přelud
Můj dech je pouze přelud,zamlžené okno, na které můžete psát,černé prsty jako muže z dolů,na tváři hněv a známky utrpení,a váš smích- halasný jako vždyvniká do mého těla jako rána z pistole,která mi chtěla vzít něco, co není. Můj obličej je snad čistý,zrcadlo ho odráží velmi zkresleně,moje očí- tak germánsky špinavé,neznají ani zbla z lidské krásy,nejsem krásná, neznám význam toho slova,jenom slyším řev těch, kteří se nemohli vrátit,zůstali tam, kde jejich hroby nikdo nehledá. Moje svědomí tu již dávno není,ani nevím, kdy jsem ho naposledy viděla,měl černé oči, tvář bez podoby anděla,stejně jsem ho nikdy nepotřebovala. Slyšela jsem kroky na schodech,klíč už neharaší v zámku.
Nepřítel
o, jak nenávidím tě,o,jak pohrdám tvými gesty,do morku svých kostí píšu tvé jménojako největšího nepřítele. Do hloubi své duše vyrývám švabachem, jak pozřu tě jako Saturnus. Rozežvýkám kažkou tvoji kost,vypiju všechny kapky tvé krve. Pomalu tě učiním mým a pak ovládnu tě svoji vůlí.
Dancing girl
Dancing girl
Tak přece přišla, ale já ji neprosila,jsem připravena, klíč je můj,karty rozdal osud snad opět spravedlivě,tvoje moc pominula.
Tak přece si přišel a nabídl mi útěchu,ale já ji odmítám stále,Tvoje tvář je ztracená v dálce světa,ale já se nevydám ji hledat.
Ztratil jsi se ve vlastní sebetouze,miluješ sám sebe a nevíš, jak z té lásky ven,moji mapu si zahodil,nemohu ti už více pomoci.