Písmák Zralé pochyby
Chtěl bych ochutnat
plné doušky hravosti
zmalinovatět
být pro tebe chutí
Cesta domů
Vracím se domů
krajnice cest
z okvětím slunečnic zdobená
mne vítá úsměvěm
Duše na cestách
Má duše letí vzhůru
cestou vločky sněhu hladí
chladí
jak hlas trubadůrů
Politik
Stál mezi dveřmi
jak topol majestátný
vrhající stín
na všechny a všechno pod ním
Každým dnem stárnu
Každým dnem stárnu
přesto se cítím mlád
cítím teplo, lásku, mráz
v srdci chlad
Studánka
Otevři víčka
studánko prokletá
pokleknu před tebou
duši svou smáčím v tobě
Nevinnost
Spražen jak kukuřice ve stánku,
pohledem srážel jsem trny od růže.
Snad sním snad jsem ještě ve spánku,
její vůně vpila se mi do kůže.
Ještě nevím...
„Co to sakra děláš. “
Michaela rozevřela dlouhé tmavé řasy a vykulila na Richarda oči, které byly tak temně modré, až se zdály fialové. Zamilovala se do tohoto muže hned první den, co ji přivítal v novém zaměstnání. Bylo ji tehdy 21 let a celým srdcem doufala, že Richard bude její city opětovat…
Chtěla na sebe upozornit a upoutat jeho pozornost, když nasedala do auta, kterým měli odjet na dvoudenní pracovní schůzku do hotelu v Železné rudě na Šumavě.
Kuřátko
Kuřátko bylo žluté.
Kuřátko se pořád smálo.
Zlobilo,
a né málo.
Kdo jsi ?
Mandlová vůně.
Je snad nostalgickou vzpomínkou.
Proč postel za mnou je rozestlaná.
Kolem je pusto.
Tajemná minulost
Bojím se stínů.
závěsem pocitů
duše má
jak mrazem zakrytá
Hotentot
Hotentot zakopl o hrábě,
co ve sněhu schovány byly.
Přemýšlel. ,
zdali tu naschvál dány jsou.
Ztracená myšlenka
Myšlenka uklouzla po ledě,
stopy však ve sněhu zůstaly,
pod silou posypu soli,
moc šancí na život nedaly.
Radek John
Milé dámy milý páni
jsem já šašek k pohledání
jmenuji se John
pro Poldy jsem hrom.
Sen o Terezce
Šeptala slova do uší
jako vánek v korunách stromů
sváděla mne svým dechem
srdce bušilo
Čtyři promile
Proč čtyři promile trápení.
V samotě u krbu sedím,
ve flašce hledám spasení
na obraz bývalé hledím.
Lapen a utopen
Duše je v hrníčku vodníka ( Žena lapila muže )
od temných vod
na břehu je slyšet vzpomínka ( Když ptáčka lapají )
napsaných not
Nostalgie
V peřinách hřejivé oblázky
na oknech z pavučin obrázky
stěny nasáklé historií
praskaly pod tíhou zimy
Kalich hříchu
Napij se z kalichu hříchů,
otevři poupě své vášně,
nebojuj, vstup bez ostychu,
hoď minci pocitů kašně.
Muž u okna
Muž u okna Vějíř času místo vlasů Whiskou srdce zahříval oblek v barvách albatrasu ve vzpomínkách rozjímal Jeho rty se smutkem třásly jako sutě z kamene ruka svírá pramen vlasů v barvách křídy plavené V očích obraz staré ženy kterou srdcem miloval usměvem co v duši měla obraz ženy rámoval Náhle oči sklopil k místu kde amor oči zakrýval v duchu hladil její vlasy polibek ji na rty dal a pak tiše hlesl sbohem má lásko.
Samota
SamotaV houpacím křesle uprostřed krajiny,kolem jen sníh a prázdnota,mráz,štípe a kouše jak v lásce slepota. Zavřené oči v mé duši dumají,slunce je vzdálené a klesá teplota,tma,vše kolem přikrévá tajemná temnota. Srdce mi buší a dech mi slábne,chladno mnou prostupuje,samota,to je to co mne obklopuje.
Datel
Datel
Básník je něco jako datel, co do stromu píše písma svatá, jsem jeho stín a obdivovatel, jeho slova jsou jak ze života vzatá. Volba slov je jak barva listí stromů, něco zkrášlí, něco zohaví, jakmile spadnou už nejdou nikdy domů, buď je zameteš, nebo se toulají. Když datel svoji práci správně dokoná, rozkvete květ, pak začne sklizeň, od přírody pak přijde poklona, jenž zahřeje srdce, duši nejedněm lidem.
Sen o ztrátě
Sen o ztrátěByl to jen sen, jenž otevřel mé oči, mlha ustupuje a ostrov je již na obzoru,stále mám ten pocit, že jsem tam a že se loučím,pluji lodí blíž a bez sil koukám na oblohu. Loď už zvedá kotvy a motory se točí,vyčerpán a unaven síly sotva hledám,v přístavu je mnoho lidí, slzy mají v očích,moře chce loď pohltit, avšak tu já nedám. V davu dívka s kapesníčkem,ten obličej já znám,prudký náraz o útes náhle lodí hodí,nad ní anděl s paraplíčkem,jen on ví co mám,mé tělo se stěží bez sil v troskách lodi brodí. Vím co ten sen znamená,mé tělo se potápí,láska je jíž vzdálená,v samotě se utápí.
Nemocnice
Procházel jsem chodbou, jejíž stěny byly nasáklé bolestí a utrpením,
chodbou kde nepomůže nic ať jseš chudý nebo se pyšníš velkým jměním.
Vté chodbě se jedna místnost nacházela,
tam ležely těžce nemocní v bolestech a bezvládná těla.
Nesmyslný boj
Smutnému slunci tečou slzy směrem dolů
když vidí boje a násilí,
jenž předčili už sílu moru
kterou lidé ohněm hasili.
Jaro
Slunce svítí a krásně hřeje
to začíná nám jaro i řeka šumí radostí pěje
na břehu řeky kde sníh ztrácí nadvládu
tam drobné kamínky lesknoucí se od slunce
Nenávist
Každý po mě občas touží
když ubližují ostatní
promění se mysl v bouři
a v té všechny zatratím
Smutek z lidství
Když krajinou procházím
a slunce svítíc na mne
já pocit velkého smutku mám
v potu své tváře
Desatero proč
Proč když jdu spát
Divný pocit mám
Proč když mám rád
Jsem po nocích sám
Ztracený námořník
Tak jako vítr bije do plachet
tak i mě tak samotného
žene víra v lásku vpřed
snad ke břehudorazím