Písmák Lojzík, část první
Kovářovic Lojzík si chodil hrát na skalku tak akorát vzdálenou od rozcestí, jednoho ze dvou míst v okolí, kde se aspoň občas něco dělo.
(Tím druhým místem byl zájezdní hostinec U dvou lilií, kterému tak ale říkal jen jeho majitel. Ve vsi tomu zařízení neřekl ze zřejmých důvodů nikdo jinak než U prokopnutých dveří a když se tam tedy už něco dělo, opravdu jste u toho být nechtěli. )
Spíše než rozcestí to bylo místo, kde se od hlavní vozové cesty oddělovala prošlapaná prašná cesta.
Stmívání
Stmívání
Slunce zapadá
Soumrak začíná halit krajinu
Ptáci ztichli
Svědomí
Jsi skryto v temnotách Ukryto před světlem tohoto světa Nemohu tě spatřit Však přesto nedáváš mi spát Stále zraňuješ místa nejcitlivější Snažíš se dostat mne Na správnou cestu A nedovolit mi Abych upadl a sklouzl A bez nároku na odměnu Bojuješ o mne s temnými silami Dnem i nocí Chtěl bych tě spatřit A vyslovit ti dík Však stále zůstáváš mi skryto Tak řekni mi Kdo opravdu jsi Vždyť máš tak silný hlas Teď mlčíš A vždy, když nejméně to očekávám Bodáš a křičíš Však právě za to Patří ti můj dík.
Věci
Jsou věci a věciA ještě věciVěci, které mi dělají radostSlunce ve tvářiA ptačí zpěvA kolem prolétla vážkaA cvrčka to tolik bavíVšimla sis někdyJak je voda krásnáKdyž stéká po kameniA na listech a trávěA stromech a keříchTřpytí se kapky životaA když za oknemMráz se mi krutě smějeJá cítím horko jen při té vzpomínceA když vzpomenu si na TebeUvnitř mne rozpoutá se bouřeMrazí mne v zádechA těžko se mi z horka dýcháTolik mi chybíšA přitom jsi přitom jsi právě odešlaHodiny Tvé přítomnosti zdály se vteřinami býtA vteřiny do Tvého návratuJsou věčností a výzvouVěčnost budu čekatNež budeme opět spoluNež prázdnota, jež tu po Tobě zbylaVyplní se opět radostí a štěstím.
Kamenné srdce
Až dodnes jsem si myslel Že miluji Že dokáži milovat Dnes jsem však zjistil Že není tomu tak Když jsem s Tebou Chovám se tak Jako bych Tě miloval Směji se a líbám Tě Na ústa, na tváře Na čelo, na oči i na šíji Říkám \" Miluji Tě \" Však v sobě cítím prázdnotu A přesto Udělal bych pro Tebe cokoli Dal bych za Tebe život Jen ve mně není něco v pořádku A já nevím, co si počít Jak vzbudit v sobě Opravdovou lásku Když mám srdce z kamene.
Je jako sen
Pohlédl jsem na ni A svět se semnou zatočil Byla neskutečně krásná Jako sen Z něhož nechtěl bych se Nikdy probudit Myslel jsem Že snad šálí mne zrak Však pohled zblízka Předčil všechna má očekávání Rozbušilo se mi srdce A v hrudi mne cosi sevřelo Já stál jako přikovaný Neschopen promluvit Jen užasle jsem hleděl Neschopen odtrhnout oči Byla skutečná A tím ještě krásnější Pak usmála se namne A já v tom okamžiku uvědomil si Že za jeden její úsměv Dal bych zbytek svého života.
Děkuji Ti
Děkuji Ti
Jistě se ptáš zač Za to, že jsi Vždyť čím bych byl Nepotkat Tebe Co by byl můj život Když ne tápání v temnotách Já děkuji Bohu Za to, že mi dal Tebe A cítím se jak hříšník Jehož modlitba byla vyslyšena Jako hříšník Jenž již přestával doufat A v jednom jediném Nalezl vše, po čem toužil Děkuji Ti A na důkaz mé lásky Přijmi mé srdce Jenž od tohoto okamžiku Bije jen pro Tebe A i kdybych Ti dal vše A celý svět Nikdy tím nevyvážím to Co pro mne znamenáš.
Setkání
Jen přišel jsem A nahlédl Pohlédla na mne A její úsměv Jenž jarní slunce předčí Vzal mi dech A rozbušil mi srdce Pak otevřela knihu Jen jako by vánek dých A její oči rozběhly se Číst slova plná lásky Co chvíli rozhlédla se A z okna pohlédla Však ani jeden z těch krásných pohledů Co dávají kvést květům Nevnořil se do mých očí Mám však litovat Či být rád Vždyť zčervenal bych A nevěděl co dělat A zda mám něco říci Snad je tak lépe Již odchází a já se červenám Však přeci oslovím ji Hle, svět se nezbořil Mile se usmála A její hlas Znovu rozbušil mi srdce A do paměti Vryla se mi vzpomínka Na krásnou dívku Již potkal jsem Na cestě za poznáním.
Buď proklet
Buď proklet Ty, jenž kradeš jim srdce Ostatní spokojí se s věnečkem Však ty jsi tisíckrát podlejší než oni Zanecháváš po sobě jen prázdné duše Prahnoucí po světle Jenž tvojí zásluhou Navždy jim zůstane odepřeno
Každý tvůj krok sám o sobě je smrtelným hříchem Však dar smrti zůstane ti odepřen Až do skonání věků Chodit budeš po tomto světě A jako biblického Jidáše každý tě pozná Každý si na tebe prstem ukáže
Budeš nenáviděn všemi Odevšad tě budou štvát Nikde nebudeš mít stání Tvé hříchy budou tě tížit dnem i nocí A až nadejde čas posledního soudu Ty přijdeš na řadu jako poslední Neboť budeš se muset dívat Jak zástupy těch, jenž šli cestou hříchu Propadají se do pekel A jejich utrpení není nic proti tomu Jenž čeká tebe
Sám Ďábel sklopí zrak před hříchy Na něž sám nepřipadl A tys\' spáchal je mnohokrát Buď proklet Neboť žádné pokání nedokáže smýt tvé hříchy A nikdo již neuvěří Že snad probudí se v tobě Člověk.
Miluji Tě
Miluji Tvůj úsměv To sladké nic Jenž dodává mi sílu A Tvůj hlas Jenž je jak horská bystřina Tvé pohyby Jenž zahanbují tanečníky Tvou vůni Jenž je jak jarní les a louka Tvůj pohled Jenž předčí pohled laně Miluji Tě Neboť jsi Ta Kterou jsem hledal O Tobě snil A po Tobě toužil.
Konečně
Dnes konečně jsem Tě našel Již nejsi jen Neznámá tvář z mých snů Jsi skutečná A neskutečně krásná Jen museli jsme oba Prožít mnoho bolesti a smutku Než našli jsme Jeden druhého Teď po tom všem Přišlo naše štěstí Jehož si tím více Dokážeme vážit A nic nerozdělí naše kroky Budeme jen my dva My dva a naše láska.
Otec a syn
Jeden druhého neviděl Snad celou věčnost Oba šli dlouho Svou vlastní cestou Ale jednou musela přijít Ta chvíle, kdy se setkají Ten starší se toho bál Ten druhý se na to těšil Po mnoha letech Nastal ten okamžik Kdy stanuli si tváří v tvář A když podali si ruce Přeskočila jiskra A co bylo dál Podobalo se spíše Nesmělým námluvám Dvou zmatených srdcí Vytryskly slzy A slov nebylo třeba.
Je mi líto
Je mi moc líto, že skončily Ty krásné chvíle A letmé okamžiky Na plněné pocity společného štěstí Polib mne ještě jednou Naposledy Než navždy odejdeš Z mého života A zůstaneš jen Krásnou vzpomínkou.
Zklamání
Smůla spadla mi teď do klína Tak jako předtím štěstí Jenž podobá se teď Spíše jen hromádce střepů Další jizva v srdci přibyla A plamének naděje začíná zhasínat Kde hledat útěchu Když srdce krvácí Trpí a touží po lásce A poslední naděje mu umírá A myslí krouží myšlenka Nechat ji zemřít Pustit se spadnout Do propasti beznaděje Z níž nevede ven Žádná cesta Jen na křídlech lásky Dá se odtud vyletět Však k tomu třeba dvou Kde ale hledat druhé srdce A jak je poznat mezi všemi Ztrácím naději a času ubývá Za chvíli bude již pozdě.