Písmák v kaluži odraz
v kaluži odraz
Bylo mi do breku. jak už tak někdy bývá komukoliv. Táhlo mi sotva na šestý rok a brácha rozdupal věneček z pampelišek, který ač jsem jej zpracovávala tak dlouho, že květy byly celé zmuchlané a polámané, měl být dárkem z lásky pro matku sedící vzahradním křesílku, čtoucí sobotní noviny. Tehdy jsem mu pleskla do obličeje hroudu bláta.
smráká se mi
Mám ve zvyku hlídat lidem spánek. Vdechnout do sebe každou noční můru. A přestože se mi vzpomínky rozsypaly jako sklěněný kuličky, tohle si pamatuju. Vždyť každá kulička jednou zapadne do svýho důlku.
na cestě
Stáhnout kaťata, nacpat do řitě kytku a vystavit svou takhle okrášlenou prdel pro všechny kolem. Je to docela jednoznačnej vzkaz, ale co jako.
Už ste někdy jen tak poslouchali hlásky v hlavě. To je vám bordel, že by se z toho jeden jednoznačně podělal.
pojď, budeme se milovat
Omlácená, použitá – však taky může ji mít každý. Dýchá z ní na mě ubohost celého toho světa kolem nás, lhostejnost lidí k cizím osudům. Upírám na ni zrak, možná bych se i měla stydět, jak hltavě jsem ji uzavřela do okovů svého pohledu. Je nádherná ve své zralosti.
odešla malovaná nanynka v krajky oděna II.
Kouše sedí. Zírá. Žena bez hedvábí místo kůže. Ona není měkká.
odešla malovaná nanynka v krajky oděna
Konečně si nereju do tváře dlouhejma nehtama stružky pro slzy. Jakoby to najednou všechno začalo dostávat smysl. Celá tahle legrační existence Já.
Životem poďobanejm holčičkám kdosi kdysi vykreslil neměnou linku smutku.