odešla malovaná nanynka v krajky oděna II.

Kouše sedí. Zírá. Žena bez hedvábí místo kůže. Ona není měkká. Není ani krásná, ani citlivá a nikdy nezvládala něco tak lidského jako je soucit. A já tu teď  vidím pomlácené děvčátko. Chvěje se.

„Kouše?“

Krk mi začíná vyplétat šněrovačka. Nechce se mi myslet, domnívat. Obtiskávám dlaně do vzduchu, snad v něm hledám i oporu. Někdy se to stává. Někdy se stává, že nás lidi něco přemůže a skosí a podupe.

„Ona už není.“

Neposlouchám ji. V hlavě mi víří černá i bílá i zlatistá. Jsou příběhy, který nekončí dobře. A co je život? Příběh s jasně danym začátkem, jasně danym koncem. Nemůže se stát, aby vyzněl do ztracena. V hlavě mi víří všechny odstíny barevnýho spektra, protože i takovej je život. Barevnej. Každej ho takovej má, ať si myslí co chce. Škoda, že to nevíme všichni, že je vlastně krásnej.

„A co? Jak? Kdy?“ odkapává mi z úst, „a hlavně...proč?“

Zvedla hlavu, přestala zírat do země. Rty se jí prohnuly do křivýho úsměšku, začala jsem ji poznávat: „Co? Konec! Seš snad natvrdlá? Jak? Tak nějak zlatě, přece. Kdy? Včera. A proč? Páč to byla kráva blbá. Husa pitomá. Štětka podělaná. Kurva a děvka! Feťačka do sebe zahleděná!“

Pod prsama odtikával hodinovej strojek tu svou pro Micinku. Jen a jen pro ní. Kouše onu porouchanou mašinku chtěla vydloubnout a zahodit někam pryč. Daleko. Aby už nemohla pro nikoho tikat. To umí bolet, že by se z toho někdy člověk vypařil do ztracena.

Natahuje ke mně ruku. Chce létat tak, jak jsme to dělaly vždycky. Chvilka ticha a pak už jen stačí zvednout ruce. Cítíš - chloupky na rukách se mění v pírka, ze všech pórů roste ti pápěří. Natahuješ se k vrcholu světa, tělem ti prochází vítr i déšť, můžeš létat. Umíš to. Dnes to ale není sladký let. Dnes je to let – tryzna. Dnes se vzpomíná na ženy, co již mezi námi nejsou. Na ty holčičky s pomněnkama a kopretinama. Se slunečnicema pod víčky.

Přistály jsme, ani se po mně neohlédla a utekla domů, aby mohla zapít smutek. Ona nabere sílu, postaví se světu čelem. Bude mu čelit hrdě. Musí, ač už ho má stejně kubisticky pokřivenej jako já.

 Taky pro mě byl čas odplížit se domů, však i já chtěla pokořit chandru douškem ze země a z lidí.

…

Najednou mi v hrudi vybuchla prázdnota. Svíravý pocit každýho, kdo je zasažen osaměním. Domov už nebyl domov, jen poloprázdnej byt a celej, celičkej bez vzkazu na rozloučenou. Když má něco skončit, prosím, ale nemusí končit všechno najednou. Z odrazů mého Já začaly do vesmíru pod nohama tlouct vodopády.

Kočky. Přes to všechno prázdno jsem se musela jejich zdrcenym tvářím chlámat na celý kolo. I ony Čaroděje oplakávaly. Vypadaly tragi-komicky. A tak jsem jen polkla všechnu hořkost dnešního dne. Čas na pláč bude zase v noci v prázdné – tak prázdné a studené – posteli.

Uklízím, zaplňuji osiřelé police. Oblékám na sebe princesnovské šaty. Šeptám cosi o potřebě mít Čaroděje u sebe. Už ani nevím, kde se to ve mně všechno vzalo. Tak z hloubky. Má slova bořila zdi všech měst, kde svítila neonová světla. On byl jak stvořen z neonu. Jemné rysy mu dokreslil zkušený otec temperkama. Už nebudeme psát skripty na lásku.

Něco mi nechal, doufám, že mu za to jednou budu moci poděkovat a říct, jak všechno dýchání s ním bylo krásné.