Písmák Žila bych...
Kdybych dostala další šancižít znovu, žít podruhé,byla bych Evou z ráje,čas a osud mí věrní sluhové. Ležela bych jen tak v trávě,unášená vůní klidu,opřená o Adamovo rámě,přec nedodržela bych slibu. Stejně sáhla bych po jablku,hřála si hada na prsou,utekla bych tomu tichu,žila jen pro jednou. Žila bych jen pro tenhle okamžik,šťastný, bolestný i plný víry,žila bych pro teď,i za cenu, že jen krátkou chvíli.
Bouře
Cítíš ten teplý vánek,jenž opírá se o koruny staletých dubů,doufals,
že jste tu v bezpečí,přec škvírou v okně,pronikl dech krkavčí,
až k vám domů. Zatahuje se obloha,to křídla ptačí vířítemnotu do všech stran,držíš svou ženu za ruku,polibek na ústa,pláčeš,nechceš být sám. Blýská se. To za své pojmuli
tvou lásku oči krkavce,pošeptala ti jen pár slov:,,zas jednou setkáme se,počkám na tebe před branami,
Poslední bitva
Dál tulím se k polštáři,který je slzami zneuctěn,jsem zoufalým snílkem,ty básníku,mých veršů porotcem. Co se stane,až prohraji s kritiky závěrečnou bitvu. Pak ztratí smysl život i báseň,potom nebude zapotřebí rytmu. To pak jen ten polštář,bude chtít slyšet verše zkrachovalého poety,jenž tak rád křtil papír tuhou,již dávno vypsaného pera,potom už nebude žádné příště,odehraje se smutná derniéra.