Písmák Božská pravda
Zmatenost pevně vyřčených slov, z kněžských ust nemluví Bůh, spekulace o upřímnosti tvojí pravdy, HOTOVO. URČITĚ. Přemýšlej o tom. že není o čem, nesnaž se odejít- Bůh tě vidí, omlátí ti Bibli o hlavu, zlo tě dostihne a přijde trest, tak počkám na něj, KDE JE.
Křestanko...
Učenko bezbožného Boha, jdeš dál temnotou, všac pekelným nestvůrám, tušící, věřící, že vlastně žádná VÍRA NENÍ. Plazící se, špinavá ku*va- JSI, u kříže- U BOHA, ztracená, zničená, jdeš peklem dál. Láska je tvou BANALITOU, sex je tvou MORALITOU, krev je tvou POTRAVOU, smích je tvůj projev zoufalství. LÁSKO MÁ.
Hřích našeho mládí
Brutálně morbidní, hřích našeho mládí, lásky odsouzené ke smrti, přesvědčení o správnosti našeho jednání, spolu, navždy spolu - tak naivní, bud a nebo - jedna správná odpověd, rozhodl ses špatně. Byla tu ještě ona, věděla o nás, lhářka co tě milovala ještě víc než já, od ní jediné slovo, byl by konec, naše nádherné peklo by se zhroutilo, ona ten nepříjemný fakt - problém, věděli jsme co dělat. Dohodli jsme se, měla být mrtvá - navždy mlčet, hřích tak perverzní - jenom poblouznění našeho mládí, držels ji za ruce, křičela- nikdo ji neslyšel, probodla jsem jí srdce, tvým nožem, pustils jí, ležela na zemi - výsledek našeho jednání, mé srdce se topilo v radosti z její krve. Můj milovaný bratře- ted ses zachoval špatně, spolu s tebou, kreslili nápisy z její krve po zdech- v tom opuštěném domě, vyrvali jsme jí srdce - divili se proč je tak chladné, když chtěla tebe- milovala tě, rozhodl ses pro rodinu - pro mě, tvou sestru.
Anděl
Až zase jednou,Budu plavat v moři, Moři slz, Budu si mýt ruce, V krvi ze svých rukou, Chci vidět tvou tvář, Na obrázku zašpiněném mou krví, Nemáš křídla, Ani svatozář, V tvých očích vidím, V tvém usměvu luštím, jsi anděl, Anděl co nezastaví mou ruku až bude do žil dělat rýhy, Jsi anděl co tu bude semnou aby to nebolelo, Jsi ten co mě ochraňuje, Před denním světlem, Jsi anděl, Co žije nocí, Co se skrývá ve stínech, Jsi anděl temnot, A já tvá žákyně, Chci se učit, Chci umírat ve tvém objetí, A naposledy vydechnout ve tvém polibku, Jsi víc než mohu chtít, Ti ostatní nevidí, Mluvím s nimi, A ty čekáš ve stínu, Myslí, Že jsem blázen, Když se vracím ke svému andělu, Do objetí, Nemůžou to chápat, Nikdo to nezažil jen my, Prosím polib mě můj anděli, A pak už navždy spočinu v tvém náručí.
Neděkuj
Pozvu tě k sobě, do hlubin své duše, podusím tě v sobě, nebudeš křičet, tentokrát jen jednou, řeknu ti pravdu, nechci slib, vím,že budeš mlčet, nedovolím ti mluvit, donutím tě čekat, chci abys to slyšel, chci abys chtěl být mrtvý, ale aby ses nemohl zabít, sám, sleduji tvou bolest, s tichou rozkoší, budu si pamatovat tvůj pohled, prosícího psa, ale dost hrátek, chceš to tak jako, nebudu tě líbat, nechci tvé srdce, ale bude moje, až nůž se do něj zabodne, nemusíš děkovat, vím co bys řekl, kdybys měl jazyk, nemusíš nic říkat, slíbila jsem to, jen jsem si ho půjčila, na hraní, jako kočka, teď je konec, víme to oba, teče ti krev, umíráš, směju se, líbí se ti to, ten pocit, naplňuje tě, ničí, neumíráš nechceš, půjčím si tvou krev, z tvého srdce, budu jím psát jméno, jméno toho, co nikdy nechci vidět jeho krev, tu tvou budu pít, jeho se budu klanět, bolí to. Mě víc, Ale ty už jsi mrtvý.
Přeze všechno
Za tím vším, Jsi to pořád ty, Pořád ještě pláčeš, Když usínáš, Ještě se usmíváš, když vstáváš, přeze všechno jsi to pořád ty, ublížili ti, zacházeli s tebou jako s otrokem, nutili tě plazit se v bahně, sráželi tě na kolena a ty jsi se stejně nezměnil. Tolik si trpěl, Ale tvá víra nikdy neuhasla, Světlo v tvých očích je jasnější než kdy dřív, Řekni ten příběh tvého života, Poslouchám. Vždycky jsi dělal co jsi chtěl, I když tě odsuzovali, Šel si za svým snem, Dokázal jsi to, Ted se ti klaní ti, Co ti ubližovali, Ty se jim nepomstíš, Ty jim odpustíš. Děkoval jsi bohu, Díval ses vždy přímo, Neuhýbal jsi ranám osudu, Dosáhl jsi svého, I když tě to bolelo, Protože když něco máš, Musíš se něčeho zbavit, Tak je to vždycky, Ted jsi žijící legenda, Ale jsi to pořád jen ty…
Měl jsi pravdu
Zase jsi přišel, jako tolikrát, když tě něco přestalo bavit, já jsem tady čekala, ty ses bavil, já měla strach, ty jsi neměl čas. Možná kdysi, myslela jsem, snad bych tě dokázala milovat, ale nebyla to láska, to jsi říkal, každý jsme tu za sebe, že mám žít, já nemohla bez tebe. Obětovala jsem svůj život tobě, tvým snům, prý mám být štastná, ale jak můžu, když nevím jak jsi na tom ty. nevracel ses, asi jsem plakala, ale ne bolestí, měla jsem vztek, že jsi v pořádku, beze mě.
Ples mrtvých
Umyj svou tvář, smyj se, změn se, nemohla bys být dost dobrá, tak se dívej, jak vypadají ostatní, je ti z toho nevolno, neboj, mě taky, zvykej si. Vem si černé šaty uspěchu, dýchá se ti skvěle, o pár kilo lehčí, tak je to správně, až se budeš dusit, klid, jen at to nikdo nevidí. Tvá chůze, jak se odvažuješ. není ladná, ne dost, ne podle bontonu, vem si střevíce šité z bolesti, směle tanči, až ti budou krvácet nohy, spust si sukni, směj se, jako vždycky.