Písmák Vzpomínky
Psával si veršena lavičky v parcíchvrýval do stromůněžná vyznáníon plus onaorámované srdíčkemnavždy zůstaloněkde kdesi v minulostičasů, co tenkrát sladkýmidaly by se nazývat…Mohl se upsatjen aby hvězdypropůjčily svou zářa měsíc svou krásu,aby sny šly spátsvět otočil sea lehká závrať, jak z centrifugyslastně prostupovala celým tělem. Počmáral i zdi domůstesky po láscezanechal stopu i v jejím srdciale ona ho nedokázalamilovatdát mu to, co on by chtěl…Po zimě přijde jaro, po něm létoa on ji bude milovatdo konce svých dnůi když beznadějně,možná naivněči hloupěale nevzdá sei přesto, že boj už zřejmě skončil…
Pršíš
Pršíš…
. jemně bubnuješ na mé
zpola obnažené tělo, jak kapky
deště, tě cítím stékat po své
Trápení..
Padnu na kolena a zašeptám tišeŽe smutkem trápí se moje duše,Sepnu ruce a s pohledem k nebi. Pomodlím se. Utrhnu květinu, co zvou ji růžíPak namaluju portrét svůj tužíA trny z růže vpíchnu do obrazu svýho lehceS netečností a trpceať to bolí,rány se přece tak špatně, špatně hojí. Chytnu za ruku smutek a trápeníVšech lidiček boleníA odvedu na okraj propasti--- Jen skočte.
Jsem jak..
Jsem jak obehraná deskasnad tisíckrát přehranána starémrozhrkaném gramofónu. V souzvuku tónů se zdámjak nejkrásnější píseňs nejkrásnějším textemoblíbenásváa navždy vryta do srdcí lidí. jen klam. iluze.