Písmák kafe a cigára, nikdo se nestará o mý tři hodiny spánku...
. od tří ráno do šesti,
za zvuku šelesti.
To když “srdce mé prolétlo střepem“,
stalo se zpustlým, prázdným. depem.
Ne/vážně
Za pusu do vlasů,
za výkřik z úžasu,
za vroucí objetí když mě zebe.
Vždyť já přece moc dobře vím, že stejně jako sázka na Hapku s Horáčkem,
Tak trochu smutná holka
Roztržitá princezna s korunkou trochu nakřivo a lahví vína v rucesi pořád sní ty svoje sny o ne/promarněných šancích. Směje se, ale z očí jí to nepoznáš. Přetvářku nezná a chtěla by všem vyhovět. Naivní princezna, co si myslí, že zná celý svět / ve své hlavě /Nikdo ale neví, že tajně si do dlaní kreslí tupejma nůžkama.
Pocity mojí hlavou
Dávám na první dojem a podléhám efektu mírnosti. Neumím tě střízlivě soudit,ty jeden arogantní egoisto. Kouřím jen pro oko,opatrně pouštím kouř z pusy a čekám,kdy ti to dojdePodléhám ti. -Houpu tě.
Emigrant
S občasnou pravidelností emigrujem do svyho sveta,abychom slzam popustili stavidlaa slepili rozbité naděje a sny/lepenkou zase dohromady/a na okna nakreslíme pár pěkných dnía naučíme se tu znova smáta. . vytváříme iluzi.
Recykluju čas
Recykluju čas,asi z nedostatku současnosti. Recykluju čas,zůstávajíc pořád na jednom místě. Každý den je pro mě listopad. Každý den bude zítra znovu.
Pathetic
jsem trosečník-utápím se ve tvých vzletných frázíchjsem věřící-plně oddaná každé tvojí další lžijsem uvězněná. ve tvých očích. -umírám.
Vzpomínka
Každý někdy pojedeme v nociopuštěnou krajinou a v dálce uvidíme ohňostroj. Zastavíme auto a na ztichlé lesní cestě,v němém úžasu,spočineme. A i když v tom autě nejsme sami a s tím druhým nemluvíme,přesto si dokonale rozumíme. Jenom sedíme,držíme se za ruce a koukáme do dálky,kde se děje něco,co jsme nepředpokládali.
Ona
Žila život ve spirále bez konce,bez konce. Okleštěná vlastními pravidly. Stále nová,stále nová,Snažila se přeskočit svůj vlastní stín. Stále lepší,stále lepší.
Pocit
Tak nějak hezky je mi.
Můj oranžový pocit.
Je jenom můj.
Sedím vteple,v křesle,zabalená do deky a shrnkem čaje vrukou,špičky prstů se vzájemně dotýkají,jak objímají hrneček.
Pocit2
Každý to zná,ten pocit.
Sedět si vhoupacím křesle,pelerínu přes sebe jen tak hozenou a prohlížet si starý fotky.
Ztěch úsměvů postavit si mozaiku,a když bude nejhůř,jen tak si zavřít oči a vzpomenout si.
Na ty lidi,na tu chvíli,na ty úsměvy.
o vločkách,smrti a andělech
Sedím u počítače a přemýšlím o smrti. Proč. Celý život mám před sebou, jak mi soblibou říká moje mamka. Ale stejně…Venku je krásně.
O životě
Koukáš na mě očima někoho jinýho.
Tohle nejsi ty.
Anebo jsi a já tě neznám.
Je to ironie