o vločkách,smrti a andělech

Sedím u počítače a přemýšlím o smrti.Proč?Celý život mám před sebou, jak mi s oblibou říká moje mamka.Ale stejně…Venku je krásně.Nadcházející noc se stále schovává pod velkým sněhovým mrakem,z kterého sníh padá jako malá peříčka.Vločky poletují a poletují,jako by si naplno chtěly užít svůj první a zároveň poslední let.Jako by věděly,že s dopadem na zem jejich úkol končí a ony už nikdy nepoletí.

    Obloha není šedá,nebo černá,ale od světla celá dooranžova jako kdyby chtěla vločkám co nejvíce zpříjemnit jejich let.Do toho hraje krásná a tklivá píseň,která nádherně dokresluje atmosféru.A já?Já místo abych se nějak bavila s přáteli přemýšlím o tom,jak se člověk cítí při posledním vydechnutí.Ležíte a říkáte si,jak jste prožili svůj život a zároveň se snažíte,aby váš výdech nebyl ten poslední.Pak ale náhle uslyšíte nebeskou píseň,která je tak krásná a neskutečná,že ani nevíte,jestli ještě žijete,protože takhle krásně vám nikdy nebylo a na zemi plné válek zla a nenávisti snad ani být nemohlo.Hlavou vám bleskne myšlenka,že smrt je vlastně krásná a že nevíte,proč jste se jí tolik báli.Všechno má své pro i proti a vy si stejně rychle uvědomíte,že stejně jako je smrt krásná,je i strašná.Nikdy víc se od srdce nezasmějete se svými blízkými.Avšak ta hudba…je opravdu krásná.A najednou se před vámi zjeví bytost.Ne,nikdo tu není,nikoho nevidíte,ale přesto víte,že tam něco je a že to něco vás má ve své moci a táhne vás dál a dál a tak to něco poslechnete a….Naposledy si uvědomíte,že se stáváte také tím něčím a pak přestanete vnímat okolí i rajskou hudbu.Pak nevnímáte nic.Tak přesně takhle si já představuju smrt.Krásnou paní oblečenou do elegantního šatu,za kterou slepě jdete,aniž byste věděli,kam.

      Vlastně nemám důvod přemýšlet o jiných věcech.Připadám si sama.Tak zoufale sama,že bych klidně svůj život vyměnila za jeden let jako vločka.Nemám přátele.Ne skutečné.Všichni,kterých jsem si vážila mě zradili a já nemám důvod jim teď věřit.. a tak tu sedím a přemýšlím o vločkách,o smrti a o andělech.