Písmák Abiturientský večírek
Hovor šuměl. Všichni mluvili a nikdo neposlouchal. Ale to nevadilo. Tak to bylo vždycky.
Solitéři
Solitéři
To byla příjemná chvíle. Seděla votevřené kavárničce ve velkém obchodním centru, upíjela čaj a pozorovala lidi. Nedaleko šuměl vodotrysk, zrůzných ampliónů hrála různá hudba („Že se ztoho ty prodavačky nezblázní. “ napadalo ji někdy.
Telefon
I.
Všechno to bylo tím, že se tolik bála lidí, a vůbec všeho venku.
Každé ráno byla neplavcem na širém moři, a skákala do hluboké vody, pryč od svého voru.
Kdykoli zamknula dveře a sbíhala ze schodů, měla plné břicho strachu ztoho, co teď přijde a co ji, vydanou na pospas, určitě ohrozí.
Holky
„To by muselo bejt pěkně strašidelný,“ řekla Linda. „Ale fakt. “
Linda byla divná. To říkali všichni.
Žluté jablko
Žluté jablko
Ležela.
Její, jindy tak příjemná noční košile se jí všude dotýkala jak lepkavé, nenechavé ruce zhorečnatělého muže. Měla ztoho až děsivý pocit: že košile ví, jak na to; kudy a jakým způsobem promlouvat kjejímu tělu, aby promluvilo.
Ačkoli ležela, docela volně ležela, začínala jí pomalu tuhnout šíje.
16:30
Anče se vkuchyni zastavily hodiny.
Přesně v 16:30.
Zkusila do nich ťuknout prstem.
Bouchnout.
A všichni ať mi...
"A všichni ať mi. "
„Jste tu všichni. “
„No – jak se to vezme – ´všichni´; například pan Váňa…“
„Pane, on se zdráhá, pane. “ ozval se naříkavý hlas.