16:30

Anče se v kuchyni zastavily hodiny.

Přesně v 16:30.

Zkusila do nich ťuknout prstem.

Bouchnout.

Nic.

Zkusila, zda jsou nataženy.

Byly.

Prostě nešly.

     Od té doby před čtyřiceti lety, co po tatínkovi zemřela i maminka, se to stalo poprvé.

     Ty sloupkové hodiny v pokoji, ty jo, ty se zastavovaly, občas. Ale tyhle obyčejné kuchyňské, ty nikdy. A přitom to byly velmi staré hodiny, oprýskané, a hrkalo v nich jako ve starém člověku.

     Dědily se z generace na generaci, a každý se jich bál. Protože měly magickou moc: zastavovaly se vždy jedině v ten moment, kdy někdo z rodiny dodýchal. A samy se potom za dvanáct hodin zase rozešly.

     Udržovaly si obdivuhodný přehled o tom, kdo do rodiny patří a kdo nepatří, kdo se přiženil či přivdal. V matrikách se orientovaly skvěle, leč s osobitostí sobě vlastní: rozvody neuznávaly, místo úředního sňatku jim často stačila trvalejší láska a paternitu prokazovaly někdy jen citovým vztahem k dítěti.

Ze všech těchto důvodů vznikal ovšem někdy zmatek a hodiny odhalovaly netušené souvislosti; bylo co vysvětlovat.

     Když byla Anča malá, zastavily se při tragické smrti sousedky.

     „Nic jsem s ní neměl,“ přísahal tatínek mamince a plakal přitom.

     Teď ale byli všichni mrtví. I Franta.

     Když si Anča přivedla domů Frantu, věděla, že ho jde představit také hodinám. Celá rodina to věděla.

     Pak si ale Franta našel jinou, a Anču nenapadl žádný způsob, jak to změnit. Přestat ho mít ráda však nedokázala a zůstala mu věrná.

     Celou tu dobu si myslela, že to ty hodiny vědí. Věřila, že její nenápadnou věrnou lásku berou na vědomí stejně jako braly na vědomí otcovu tajenou lásku k sousedce.

     Ale když Franta před patnácti lety umřel, v hodinách ani neškytlo. Anča tak prošvihla i pohřeb.

     „Pro naše hodiny měl zřejmě otcův poměr se sousedkou větší hodnotu…“, pomyslela si a trpce se usmála. „Aspoň se teď definitivně nemám o koho bát… Mrtví jsou už všichni.“

      Zaposlouchala se do ticha v kuchyni. První ticho za čtyřicet let. Jistě – bývalo by stačilo ty hodiny prostě jednou nenatáhnout, a bylo by ticho už dávno. Ale to si nikdy nikdo netroufnul. Ani Anča ne.

     „Měla bych být mrtvá…“, uvědomila si. „Kdo jiný než já.“

     Špatně se jí dýchalo. Sedla si.

     „Ale já žiju, já přece dýchám! Já to cítím, jak dýchám!“

    Nahmatala si tep. Byl tam. Bodejť by tam nebyl, když ho nahmatala. Rozesmála se. Ta čest! Nikdo, komu tyhle hodiny zastavily čas, neměl příležitost poslechnout si to ticho, které se pak rozlehlo. Jenom Anča.

    Smích rozpouštěl kouzlo. Magické hodiny. Nojo. A kdoví jestli. Třeba ty hodiny s tou smrtí nikdy nesouvisely. Třeba si ty souvislosti vymyslel člověk. Aby se potrápil. Člověk se rád zbytečně bojí. Tak dlouho se zbytečně bojí, až to prostě jednou vyjde.

    Anča si udělala kafe. Sedla si a poslouchala ticho. Ticho v kuchyni.

     Co se jen matka nachodila do kuchyně, vždycky, když byl někdo z rodiny pryč.

    Když přišla, všichni v kuchyni museli hned ztichnout, aby v tom tichu bylo slyšet to pravidelné tikání. Matka chvilku poslouchala, usmívala se. Když se nabažila, odešla a pokračoval život.

     Anča se bála toho rituálu. Snažila se maminku při něm nevidět, a radši nikoho. Dívala se vždycky jinam.

     Styděla se. Věděla, že návštěvy si myslí, že mamince trochu přeskočilo. Co jiného by si mohly myslet, když viděly, jak maminka vchází s napjatým výrazem a žádá ticho, pak se zahledí skrz všechny do jiného světa, poslouchá, a když se odtamtud zřejmě dozví, co chtěla vědět, usměje se, přikývne, pokyne k pokračování zábavy a odejde, aby za chvíli přišla znovu.

      „Není vaše maminka nějak…to?“, zeptala se Anči jednou kamarádka.

      Nevěděla, jak jí vysvětlit to o hodinách. Ona by si pak třeba myslela, že jsou „…to…“všichni.

      Ale velmi ji to urazilo; hlavně ten náhlý pocit, že kamarádka má pravdu.

      Ten večer tehdy Anča prvně přišla až k hodinám, dotkla se jich nenávistným prstem a zatoužila odnést je ven, pryč, aby už nedělaly z maminky blázna.

       Ale neodvážila se.

       Věřila na ně, jako na ně věřil každý z rodiny. Bála se domyslet, co by se stalo s rodinou ve chvíli, kdy by se hodiny venku třeba vlhkem porouchaly.

     „A možná nic víc než by se  stalo bez vlhka,“ pomyslela si Anča u kafe.

     Rozhodně by zůstali ušetřeni té scény potom. Tehdy se Anča dlouho domnívala, že to byla pomsta hodin za ten nenávistný dotek prstu.

      To byla babička nakupovat a bratr venku, když se zastavily hodiny.

      Maminka po nich skočila, mlátila do nich pěstmi, horečně je zkoušela znovu natáhnout, marně. A mluvila s nimi, jako by v nich byl Bůh:

       „Ať to není chlapec, můj chlapec. Nech mi chlapce. Ať je to milenka. Ať je to další milenka, jen mi nech chlapce. Ať je to matka. – Ne. – Ale hlavně ať to není chlapec. Vem si koho chceš, ale ať to není chlapec.“

      Byl to chlapec. Protože babička už tou dobou tiše stála v kuchyni a poslouchala matčinu prosbu.

      Když se maminka otočila, obě sklopily oči. Maminka odešla.

      „To se jim nemělo stát,“ pomyslela si Anča. „To bylo zbytečné“. Upila kafe.

      Tatínek zemřel v nemocnici.

      Byl tam dlouho a maminka se na tu dobu přestěhovala i na noc do kuchyně.

       Anča věděla, že tam nespí. Nabízela se, že ji u hodin vystřídá. Maminka nechtěla. Bůhvíproč se upnula na to, aby zaslechla, jak se hodiny zastavují. Snad že se jí ta smrt tak zdála přijatelnější, když byla vtělena do malých kuchyňských hodin.

      Celé dny tak seděla a dívala se na hodinové ručičky, jak se pomalinku pohybují.

     Úporným nasloucháním se zdálo, že tikot mění intenzitu; že slábne. Občas se mamince skoro ztrácel. Tehdy zatínala prsty do stehen  a pomalu se nakláněla dopředu, k hodinám, dokud ten zvuk znova neobjevila.

      Zmatkovala při představě, že se hodiny zastaví, zrovna když ona pojede do nemocnice nebo zpátky. Běhala si poslechnout hodiny ještě od domovních dveří. Ale marně. Stejně jim jednou o návštěvách řekli, že tatínek právě zemřel.

      Hodiny doma stály, samozřejmě.

      Maminka byla velmi zklamaná. Jako by z celé tatínkovy smrti chápala jenom to, že prošvihla zastavení hodin.

      Ale nezlobila se na ně. Naopak.

      Dál, tak jak byla zvyklá, seděla celé dny proti nim na tvrdé kuchyňské židli, ruce v klíně, lehounce se pohupovala do rytmu tikání a pozorovala pohyb ručiček. Jako kdyby si slíbila, že podruhé si dá už lepší pozor. Nedala se odvést nikam než večer na kuchyňské kanape.

      Taky jí to s tou její smrtí zřejmě vyšlo. Když smrt opravdu přišla a hrkla hodinami, neprotestovala maminka jako tehdy, než přinesli chlapce. Netloukla do nich, nesnažila se zvrátit osud.

      Jen vstala ze židle a šla od hodin pryč, jako by ji přestaly zajímat. Jako by se přetrhla pouta, která ji k nim vázala.

      Vstala a šla pryč. K Anče? Nebo utíkala?

       U dveří padla a tam ji Anča našla.

       To bylo před čtyřiceti lety.

        Od té doby se hodiny nezastavily. Ani při smrti Franty.

        Anča je natahovala vždy po ránu. Ze zvyku, ne ze strachu. Leda o Frantu.

        Po jeho smrti je skoro přestala vnímat. Už nikoho neměla, a tak jí hodiny nemohly uchystat takové utrpení jako matce. Neměly nad ní tu moc.

       Natahovala je stále ledabyleji. Přesto šly. Až dodnes.

        „Přežila jsem svou smrt…“. Anča zavrtěla hlavou. „To bych si nikdy nepomyslela, že to právě já zlomím. To by mi nikdo z rodiny neuvěřil. – Kdoví, jestli se za dvanáct hodin zase samy znovu nerozejdou…“

       Anča vstala od kafe. Ale kdepak. Nedá jim k tomu příležitost.To by znamenalo jen znovu čekat, kdy se zastaví.

        Vypěnila starou záští. Zkažený život. Nekonečný strach. Ten strach. Pořád ve strachu. Tolik trápení.

       Jako by do ní vjel čert. „Zabít, rozdupat…“, drtila mezi zuby. Uvědomila si, že na ně myslí, jako by to byl živý tvor. Stejně jako tenkrát maminka.

       Vzpamatovala se. „Blázna ze mě neudělají.“

        Umyla hrnek od kafe.

        „Ale něco bych… dám je hodináři darem. Půjdou z domu. Už měly jít dávno. Je to starožitnost – třeba si vybere vzácné součástky. A třeba mi za to dovolí dívat se mu přes rameno… Kdo z naší rodiny kdy měl tu čest odívat se tomu krámu odborně do břicha… A přitom dohlídnu, aby je rozebral defeinitivně. Něco z koleček vezmu a zahodím. Aby to už nikdo nikdy nedal dohromady. A kdyby se nabízel, že mi je spraví, to mu nedovolím. To odmítnu. To mu zakážu.“

        Sundala hodiny a položila je ve spěchu na stůl.

         Jak se jich dotkla, znovu jí zacloumala nenávist. Bůhvíproč potlačila touhu rovnou jimi mrštit o zem.

        Honem hledala hadr, aby je zabalila.

        Ozval se zvonek. Sousedka.

        „Zrovna se chystám pryč, běžím do opravny, zastavily se mi hodiny, já bez toho tikotu nemůžu bejt, to víte, zvyk, sotva pět minut nejdou a už mi to tich leze na nervy…“ vychrlila Anča na ni mlžnou clonu rozpačitých slov. Sousedka se přes ně vhrnula do dveří. Snad si nevšimne, jak je Anča říčná…

        „Pět minut? – A   vám teda chodily bůhvíjakejma oklikama… Takovej starej krám… A víte, že to hodiny dělají, když už melou z posledního? Jako by chtěly ještě něco stihnout… Právě tohle mi dělal budík. Syn mi to vysvětloval, on je technik, on tomu rozumí…“

        Anča našla hadr. Už neposlouchala.

         Tak vida. Žádná magie. Prostě mlely z posledního. Takovej starej krám. Konečně. Bude pokoj.

       „Tak nashle!“, křikla na sousedku a zamkla ji, překvapenou, ve svém vlastním bytě.

        Ze schodů utíkala jako mladice. Aby to stihla.

         Ale co? Aha. Aby na ni měl opravář dost času.

       Čekala v hustém provozu uprostřed ulice. Stačilo udělat čtyři kroky, a byla by na chodníku. Ale ona jenom stála a zaraženě se dívala, jak se řidič marně snaží zabrzdit.

       Měla pocit, že se u ní zastavil čas; že se shýbl, aby jí svázal nohy.

      Nerozuměla tomu. Věděla, že by měla něco proti tomu udělat, ale nenapadlo ji nic jiného než pevně držet balíček: to je teď hlavní.

      A tak jen mlčky stála, lehounce se kývala jako kdysi matka na židli, na staré břicho pevně tiskla kuchyňské hodiny  a čekala.

      Po nárazu upadla na hodiny a pak ji pneumatika přimáčkla břicho k zemi. Ozvalo se prasknutí a dřevěná truhlička vešla do ní.

      Ale ciferník stále ještě ukazoval 16:30.

      A tolik právě bylo.