PRAVDA
Pro lásku prý stojí žít,
ale co když ji nemohu mezi lidmi nalézt.
Pro mír prý stojí zemřít,
ale co když už pro něj na Zeminení místo.
SOBOTNÍ VEČER
Můj vzlykot splývá sThe Cure
Připadám si také ztracená a najednou nemohu nalézt sebe sama
Po tváři mám dlouhé černé šmouhy od slz a řasenky
Nechci cítit, nechci myslet
MÁ SKLIZEŇ
„Jak zaseješ,
tak sklidíš“, říká se
Ostatní sklízejí ovace svých
úspěchů, triumfů a vítězství
PŘÁTELŮM
mí krásní přátelé,
chtěla bych být jednou zvás
mí chytří přátelé,
chtěla bych zapadnout mezi vás
ALKOHOLISMUS
Musím posilnit své uši
- které nechtějí slyšet
červeným vínem
Musím posilnit své oči
ACH, TAKOVÁ JSEM JÁ...
Mám pocit obzvláštní zatrpklosti
únavy
deprese
zmatku
MILOVAT Z NEDOSTATKU LEPŠÍHO ZBOŽÍ
Připadám si jako nedopitej půllitr,
co leží na stole plnýho chlastu
a kterej nikdo nechce
Vím, že není moc dojížděčů,
PŘÍTELI
Chci někdy dokázat prostými slovy,
- bez výčitek, bez urážek, beze smutku
či stopy hořkosti vduši -
vypovědět vše…
Kurevský optimismus
Nejde překročit rozbouřenou řeku,
ačkoliv na jejím druhém břehu je vše.
Stojím na břehu a dívám se na druhou stranu, kde se rozprostírá to, co bych chtěla mít - ale mezi tím je obrovská řeka. Řeka strachu, smutku, bezmoci, zloby, nenávisti, viny a všech mých pocitů, díky nimž se nemůžu dostat na ten zatracený břeh, kde se zdá vše krásné, normální, veselé, šťastné, s úsměvem na rtech.
Ale já přísahám, že jednou to zvládnu a z té zkurvené rozbouřené řeky udělám potůček, v kterém si (až ho budu chtít překročit) nenamočím ani trepky.
TOGETHER IN DEATH
FOREVER TOGETHER WITH FRIENDS ON THE ROAD AND NEVER ON THE TREE.
Ještě že ho mám
Slzy kanou mi po tváři
- ještě že mám piják.
Sebepoškozování
zpod přivřených víček vidím barevné stíny
- od zlaté po temně fialovou
vmysli se mi rozezněla podivná píseň
- tóny jdou od radostné po zlostnou
Klišé
Rozprostřu Ti vlasy na polštář
a políbím Tvou zsinalou tvář
- jaké klišé,
ale co dělat u rakve
Jídlo a pití
křup, křup, křup…
baštím corn flaks sjogurtem
hlt, hlt, hlt…
piju šalvějový čaj smedíkem
Zahradní párty
skrz okno mého pokoje sleduji
rodinu mé rodiny,
která se za deštivé dne rozhodla
udělat párty valtánku
Lidstvo
Ach, vy blažení supi,
kteří parazitujete na mé duši,
odejděte pryč.
Pryč zmého dosahu.
Čtyři city
Zmatek mě provází -
je okolo mne jako vzduch,
v kterém se dusím
Smutek mě provází -
Mrtvá
Všichni říkají, že umřela,
i když je naživu…
Ona jen zemřela uvnitř
- Tvou vinou,
Mé myšlenky
Mám obrovský strach. Snad mé myšlenky nikdo nezná. Připadám si jako vrah. Ať si všichni myslí, že jsem prázdná.
Mé pocity
Můj pláč opětuje i déšť,slunce už se taky mračí.
Můj křik teď nedá se snést,ostatní nutí k dalšímu pláči.
Můj nářek ozývá se kolem,i ta voda narážející o skály sténá.
Mé slzy tečou k zemi proudem,i s květy z mých vlasů, jež je prolíná.
Šílenství
Šílenstvím se dá označit můj život. Plyne jako hodinový tikot. Zastavit ani vrátit už se nedá. Mé já si však cestu stále hledá.
Co jsem milovala
Milovala jsem svobodu. Teď jsem zavřena v kobce. Milovala jsem pohled nahoru. Teď vidím myši chovající se krotce.
Kvítek malý
Slunce zrodilo malý květ. Jež za pár chvil spatřilo svět. Bylo krásné jako rosa ranní. Všemocné přírodě se kvítek klaní.
Má duše
Ma duše je spalována. Spalována ohňem touhy. Touhy po lásce, citech, přátelství. Má duše je od černých sazí.
Já a Luna
Duchové luny se pomalu vytrácía první sluneční paprsky laskají zems takovou něžností, jež lidé nevidí. Hvězdy pomalu pohasínají a ztrácí jas. Avšak oblaka vynahradí temnotu,jejiž modř oslepí nás s takovousamozřejmostí rovnou rostlinám,zvířatům i nám. Luna mizí.
Pohádka
Dnes znovu kape mi pesimismus a smutek
ze šosů mého černého kabátu
- jako zelenému vodníkovi,
kterému zněj padají kapky bahnité vody
Ty futuristo mrtvej!
TY FUTURISTO MRTVEJ.
táááhnu tě za sebou,
nemám už žááádnou sííílu
proč mi nepomohou.
Dobrá, tedy se snažím o optimismus
DOBRÁ, TEDY SE SNAŽÍM O OPTIMISMUS:
koušu do červivého jablka
a zjišťuji
(přese všechny mé pochyby),
Bylinky mocné
BYLINKY MOCNÉ
ó, meduňko lékařská,
jež ležíš rozdrcena na dně
mého šálku spolu skapkou medu