Písmák Pocta Múze Erató
Až slunce pozlatí Tvoji tvář,
pak poznáme barvu očí našich,
jejich jas a vnitřní zář,
v nichž se jen pírko něhy vznáší.
Naděje v hlubinách pekelných
S černým pláštěm temnota
do duše se vkradla,
bezútěšná prázdnota
na nás všechny padla.
V údolí Kamenice
Čistá a živá
řeka peřejí bílou
věčně nám zpívá.
Mikulášský jarmark v Hostinném
Pod obry to včera žilo,
jarmark na náměstí byl.
Dobře se tu jedlo, pilo,
každý něco nakoupil.
Naděje
Bažina, pustá země ticha. Mlha, vše halí šedivým příkrovem. Stromy, mrtví svědkové doby, která pominula. Země, zahalená pohřebním rubášem starého listí.
Hledání krásných slov
Jinde je hledáš, aniž bys tušil,že krásná slova jsou jen ve Tvé duši. Tvé strasti, radosti, smutky i vášně,jen Ty jim rozumíš, jenom Ty znáš je. Toužíš je obtáhnout, do slov je vtělit,Co uvnitř cítíš, to všem lidem sdělit. Pak tužka promluví, vůbec ne suše,tak všichni poznáme krásu Tvé duše.
Poslední zpověď vánočního stromu
Je to téměř stovka let,co jsem prvně spatřil svět. Jako malé semínko,povyrostl malinko. Pak jak stromek maličký,začal se drát do výšky. Jak kolem plynula léta,zahlédl jsem kousek světa,ze svého místa na stráni,kde tetřeví tokání,znělo, když se snoubili,než je lidé vybili.