Písmák Upíří láska
Nekonečná, nekonečná černá noc, která se mi vžírá do těla jako ten nejprudší jed.
Mám já to zlostný úděl, státi se noční zrůdou, která nemá a nezná lásku, krást životy, to je jejím osudem. Však kdo krutý mohl vybrat mi tento osud, proč já oděna včerné kápi musím se schovávat mezi pomníky zesnulých lidských ostatků…
Ztělesnění zla kráčí každou noc mezi kostelními zvony, hledí ke hvězdám, kdo ví co vnich hledá. Vždy když svítá, ona schová se do ústraní a čeká na další hladovou noc, kdy napojí se znovu vínem.
Uvědomění a víra
Půlnoční tajemství se otevírá, jako by lákalo jíti dál, dál do jiného světa. Chlapec dosud počítal jen hvězdy, ani rýmy ještě skládat neuměl, když však tuto bránu nalezl, všechny sny, které dosud v hlavě měl, odešly kamsi do dáli. Šly drze dál a já taky, já tam sice stál, avšak mé srdce stálo někde daleko před tou tajemnou hranicí. Moje stopy ve sněhu byly tak tvrdě rýsovány, že bych je jen sotva zapřel.
Touha
Na vysokých podpatcích,
chodí sličná dáma.
Na sametových matracích,
ulehává ráda.
Vánoční romance
Pokoj, klid,
pohádkové bílo.
Slib mi, že zase za rok budu moci stebou být,
moje vánoční vílo.