Písmák Zdravíčko
Jednou v lednu jsem tak cestovala tramvají a pozorovala nabroušené tváře mých spolucestujících. Jak jsem tak visela jednou rukou na tyči sbatohem na zádech a houslovým futrálem, který mě neustále pleskal do tváře, napadaly mě chmurné myšlenky. Marně jsem se snažila přijít na cokoli pozitivního. nakonec jsem došla kzávěru, že by mi snad zvedl náladu i obyčejný vlídný pozdrav, ale kdo by mě zoněch nakvašených lidí pro nic za nic zdravil.
Vlakové neštěstí
,,Klik,“ poslední mail odeslán, práce je hotová. Konečně už můžu jít domů, pomyslel si pan Holub a unaveně se rozhlédl po ztemnělé kanceláři. Všichni už odešli. Jeho tvář ještě chvíli osvětloval svítící monitor, až pak zcela zhasl a rozhostila se úplná tma.
Vydařený noční výlet
,,A jede se na lyže,“ ozvala se Ála, ,,a jestli někdo nechce, pojedu klidně sama. “ Vpůl šesté a po patnácti km na běžkách namazaných tak dokonale, že člověk jel neustále z kopce (dokonce i vkopci), jsem tímto nápadem příliš nadšena nebyla. Bohužel jsem si to zavařila již ráno, kdy se mi vyhlídka večerního lyžování zdála být naprosto úžasná.
Mé již tak velmi malé nadšení zcela vyprchalo, když jsem se shrůzou vočích blížila kteploměru.
Rytíři,
Můj vysněný rytíři,
kde jsi. Kde jsi.
Jen si se mnou hrej, hrej si.
Já vím, že tělo tvé kdes hýří.