Vlakové neštěstí

,,Klik,“ poslední mail odeslán, práce je hotová. Konečně už můžu jít domů, pomyslel si pan Holub a unaveně se rozhlédl po ztemnělé kanceláři. Všichni už odešli. Jeho tvář ještě chvíli osvětloval svítící monitor, až pak zcela zhasl a rozhostila se úplná tma. Pan Holub se nemotorně zvedl ze židle, oblékl si bundu a poslepu vykročil směrem, kde tušil východ. Když tu do čehosi kopl.

,,Nojo,“ pomyslel si, ,,málem bych zapomněl, ta by mě hnala…“

Přehodil si přes záda onu školní tašku, kterou před chvílí nakopl, a s rukama nataženýma před sebou opatrně šátral ke dveřím. Vyšel ven a rychlou chůzí kráčel na nádraží. Míjel svítící lampy a při tom myslel na svou dceru:

,,Tak ta naše holka už takhle vymetá plesy. Ještě jsem ji neviděl tančit, umí to vůbec? Chodí vlastně na ty plesy, nebo to jen říká a já se tady jak mezek táhnu s její školní taškou? Prý: ,Tatínku, já tam přeci nemůžu jít na podpatcích, v krásnejch šatech a s báglem na zádech…viď, že mi ji vezmeš domů?‘ Tak co jsem na to měl říct…když ona na mě udělá ty smutný oči…“

Usmál se, když si představil tu její rozesmátou tvářičku s prosebnýma očima hnědýma jako čokoláda. To už však konečně došel na nádraží a pohlédl na svítící tabuli s odjezdy vlaků...

Pan Holub se tryskem rozběhl na druhé nástupiště. Číslo indikující jeho vlak právě blikalo.

V poslední chvíli vběhl do vagónu, dveře se za ním zaklaply a vlak se pomalu rozjel. Stále ještě těžce oddychoval. Našel si volné místo vedle starší dámy, tašku odložil na horní polici a vytáhl si knihu…

 Asi na třetí zastávce ho z napínavého děje vytrhl jakýsi ruch. Vzhlédl a spatřil stařičkou paní, která si snažila vynutit místo k sezení.

,,Pojďte si sednout, paní, já už stejně budu vystupovat,“ řekl vlídně pan Holub a místo jí rychle uvolnil. Paní nějak podivně žvatlala a stále jej rušila od čtení.

,,Ještě, že jsem už vystoupil…“ pomyslel si, když se vracel chladným lednovým večerem.

Už byl těsně u domovních dveří, vsunul klíč do zámku. Vtom strnul, krve by se v něm nedořezal.

,,Kde mám batoh? To snad ne…já jsem vůl…ta pitomá ženská…“ Stál před dveřmi, ruku stále na klice, nebyl schopen kloudně myslet. Před očima mu vyvstal výjev tašky ležící na polici ve vlaku. Už viděl, jak ji kdosi prohrabává, bere z ní všechny cenné věci a odhazuje ji do křoví, kde ji už nikdo nikdy nenajde…cítil, jak mu čele stéká studený pot.

,,Haló, železniční stanice Nymburk? Tady Holub, prosím vás, dorazil už spěšný vlak jedoucí z Masarykova nádraží v 18.50?

Ne? Totiž, mně se stala taková strašná věc…v tom vlaku jede má školní taška. Prosím? Ne, tedy taška mé dcery. Ano, Je to nutné. To byste byl moc hodný…ano, zavolám za čtvrt hodiny.“

Tak dlouhou čtvrt hodinu snad ještě nikdy nezažil…přecházel sem, tam, vyčísloval případné škody. Došel k závěru, že však mohou vyvstat i škody nevyčísltielné…

,,Co když ve mně ztratí důvěru? Už mi nikdy nic nesvěří…otcové přece nesmí chybit…“

,,Haló! Tady opět Holub. Cože? To si ze mě děláte legraci! Jak nemáte klíče? To chete říct, že od toho vlaku jsou jen jedny klíče? Aha, strojvedoucí…no, tak ho najděte! Jo tak, vy ho nechcete budit…tak heleďte, legraci si ze mě dělat nebudete!“

Práskl s telefonem a vztekle vběhl do garáže. Po dálnici se řítil asi 160km rychlostí.

,,To se mi snad jen zdá, české dráhy…jedny klíče…on si jde na večeři a ten druhý mezi tím usne! Prej: Já ho nechci budit, víte…do háje se spaním a přednostama stanice!“

Když konečně dorazil na nymburské nádraží, vztek z něj již vyprchal. Proplížil se okolo strážní stanice a zamířil do kolejiště. Na třetí koleji tu stál osamocený vlak. Nikde nikdo, jen okénkem z budky prosvítal na kolejiště obdélník světla.

Pan Holub vytasil zpod bundy malou baterku. Přeběhl na levou stranu vlaku, aby se mohl krýt. Teď mohl konečně nikým nespatřen provést průzkum.

,,Ještě, že jsem na tý vojně byl,“ pomylsel si, když se plížil od vagónu k vagónu.

,,Áa, tady jsi!!! Mám tě, ty potvoro jedna!“ Kužel světla jeho baterky osvětloval část jednoho vagónu, kde na jedné polici smutně ležela opuštěná taška.

Pan Holub zajásal. Nikdo ji neukradl…je tu, nepoškozená, nevykradená. Jeho nadšení však brzy opadlo…co teď? Jak se k ní dostat? No ano…

Klika vrzla, ozvalo se hrozné zachrochtání…pan Holub stál na jedné noze uprostřed temné noclehárny, neodvažoval se ani nadechnout. Po chvilce všechno utichlo a opět se ozývalo jen tiché oddychování.

,,Nojo, ale který z nich to je?“ Očima přejížděl několik ležících těl, když vtom ho upotalo cosi lesklého na okenním parapetu. Po tichoučku to vzal a co nejrychleji prchl.

První klíč, nic…druhý,taky nic…třetí…zasekl se v zámku… no konečně, vrzavě se pootočil a pustil pana Holuba dovnitř…

 S batůžkem na zádech se opět plížil zpět k autu. Nechtěl zbytečně riskovat, prostrčil klíče pode dveřmi, podlezl pod rozsvíceným oknem a konečně dosáhl bezpečného cíle…

Když tak seděl za volantem s brašnou sedící na sedadle spolujezdce, byl spokojen sám se sebou. Tažení proběhlo bez větších komplikací a koneckonců, dcera se o tom nemusí vůbec dozvědět, i když…rád by se pochlubil…

,,Prý ho nebude budit…já bych vás hnal…představ si pana přednostu,“ promluvil k tašce,

,,jak ráno vstává…celý rozespalý hledá oblečení. Nemůže ho najít. Nakonec v trenýrkách vybíhá vypravit první spěšný vlak Nymburk-Praha, vlak, ve kterém mu odjíždí jeho uniforma, čest a zaměstnání…já bych tě tak rád pomstil,“ zasmál se sám sobě a uháněl dál…