Písmák I
Nemoci odešlyRozbily se na včerejší prašné cestěA poslední čemu se vzpírám je omamná laskavá nechutenstvíTato ranní otupělost dojímaváS podobou cirkusové hry pábitelského automatuPeníze cinkaj stejně jako tříštící se sklo Toto už ani není dětstvíani mladost urmocená zapomněla si jí ve včerejším vysátí spermatuByla noc koukal jsem na oprýskaný topol A teď poslouchám annu k nemoci neodešly to pouze další propitádlaň se k nikomu už nenatáhne ani prolézačkyzapomenuté v štěpančině lůně v štěpánčiněhypotéce ve viktorčině dechu.
Poezie není ničím
Vnímala jsem poslední zbytkytohoto dne - tohoto životaPřerývaně jsem jej prosývala skrzeprstya poslouchala jak zrníJako stoletá fotkaJako protnuté tváře -Kdo ví co se stane v příštím nádechuVnímala jsem a prohlížela si zblízkaveškeré poryvy tvých vlasůJsou-li neohmatané dokážeš cokoliPodívala jsem se do protějšího oknaa zdálo se zamlženéKdoví jestli okna pláčouKdoví jestli lidé pláčouVnímala jsem dokud jsemNení to jednoduché odnímat velkolepostz drobných laskavostíZ drobných pohledů(míjejí se jako jsou první dotekyjako brusinková pole plná sirotků)Z drobných hádek na požádáníse cíti poklidné neklidné vlněníjakéhosi dotyku kterýsi mi nevědomky poskytlach ta láska. sama láska. která nic nevíVnímala jsem Vnímala jsem konec - dosypal sev posledním zrnku rozrněnémTento nádech není ničímJenom další promarněné teďkteré vtesáme si do diáředo fotografie (osamělé chvíle na vzpomínanouovíněné a zapadané pod vánoční papyrovou kytkouz běsnícího hledání saturnálií)a pro jistotu s každou další vteřinouse už zapomenem nadechnout.