Písmák Noční chvilka
Tehdy se měsíc na hladině koupala vítr ho jen zlehka houpalaby stihl ještě na listy vrby hráta přemýšlet co asi se mu bude zdátaž v kapce rosy pozná hezký senco daroval mu nově narozený denuž teď ještě pod hvězdamisnad aby mohli být chvíli spolu samia těšit se z nočních květů sladké vůnětěch co rostou tady na břehu tůně.
Bez ceny a beze jména
Krajinou se nesl ostrý svist větru párajícího se o větve stromů bez života, bez listů, černých, popelavých, spálených nekonečným zlem, šíleným běsněním lidské nenávisti. Krajinou, která byla stejná jako ty zbytky kdysi hlubokého lesa prosvíceného paprsky slunce a překypujícího klidem a radostí. Byla mrtvá, pokrytá šedí ponurosti, promáčená deštěm a krví těch, jimž nebylo souzeno těšit se z prostého bytí. Jejich mladá srdce ještě mnohdy ani nekrvácela z nešťastné lásky, zato však střepinami granátů a proudy kulek syrově štěkajících kulometů.
Západ Slunce
ZÁPAD SLUNCE
Když jsi vedle mě tak vzdálenákdyž brána je stále zavřenákdyž pláčeš za tou hradboukdyž tvé oči pod slzami vadnoukdyž ze slunce cítím mrázkdyž vidím v tobě tisíc kráskdyž pro mě úsměv nemáškdyž našla jsi a stále hledáškdyž jsi tam a zlo necítíškdyž srdce mé tlouci neslyšíškdyž pro mě nerostou ty květykdyž zbytečné jsou tyto větykdyž naděje do propasti se propadá
tehdy moje slunce zapadá
Až vedle mě nebudešaž bránu jinému otevřešaž zapláčeš zas za tou hradbouaž tvé oči pod slzami zvadnouaž zase ucítím ten mrázaž neuvidím žádnou z tvých krásaž úsměv tvůj nadobro zmizíaž pro tebe budu úplně cizíaž zlo tě jednou dostaneaž mé srdce pro tebe bušit přestaneaž oheň spálí ty květyaž pro nikoho nebudou tyto větyaž naděje do propasti se propadne