Bez ceny a beze jména

Krajinou se nesl ostrý svist větru párajícího se o větve stromů bez života, bez listů, černých, popelavých, spálených nekonečným zlem, šíleným běsněním lidské nenávisti. Krajinou, která byla stejná jako ty zbytky kdysi hlubokého lesa prosvíceného paprsky slunce a překypujícího klidem a radostí. Byla mrtvá, pokrytá šedí ponurosti, promáčená deštěm a krví těch, jimž nebylo souzeno těšit se z prostého bytí. Jejich mladá srdce ještě mnohdy ani nekrvácela z nešťastné lásky, zato však střepinami granátů a proudy kulek syrově štěkajících kulometů. Mrholilo a mlha zahalovala toto pohřebiště nadějí v zemi nikoho.

Voda a chlad prostupovaly vším, celou pochmurnou krajinou, jenže tady již stejně nebyl nikdo, komu by to vadilo. Jen na dně jednoho zákopu, díry pokryté kalužemi a blátem, seděl voják. Nic neznamenající jednotlivec. Na mapách velitelů vyznačen nebyl, prostá figurka ve hře smrti, jakých tu bylo tisíce. Velitelé jen sundali praporek z plánu. Praporek, jen kousek věci, nejspíš bez duše. A zatím životy těch, které představoval zhasínaly a jejich těla padala k zemi bezvládná nebo zmítající se v posledních křečích, hrůzném tanci smrti s pohledy plnými strachu upřenými do prázdnoty.

Až na toho jediného, koho nenasytná smrt nevzala s sebou na věčnost. Seděl tu teď s hlavou skloněnou do klína. V roztřesené ruce držel tužku a něco psal na papír položený na noze. Jen vítr, déšť a ta ruka s tužkou. Nic víc se tu nehýbalo. Do tváře vojákovy se hluboce zaryly zážitky předchozích dní, utrpení umírajících, jekot kulek i nesmyslnost toho všeho okolo. Za těch několik dní zestárl o mnoho let. Psal nezřetelně na mokrý papír a ani on sám možná neznal smysl svých slov.

Scéna se dlouho nezměnila, až najednou monotónní kapání deště přerušil jiný zvuk. Byly to snad něčí kroky? Nevěděl. Jeho otupělost však byla tatam. Znovu byl na nohou, pušku pevně v rukou, připraven znovu zabíjet, rozšiřovat zástupy padlých bez konce. Choval se znovu jako stroj nebo možná jako zvíře řízené jen základním instinktem. Zabít nebo být zabit. Zvuk však zanedlouho ustal tak náhle, jak se ozval. Možná to bylo jen v jeho hlavě. Znovu klesl na dno zákopu.

Když déšť začínal ustávat a šero se měnilo v temnotu, opět se napřímil a odešel. Opustil místo, kde strávil ten chmurný den a vydal se spojovacím zákopem zpět do týlu. V myšlenkách nebyl tady na bojišti. Nevzpomínal však ani na chvíle míru, který by měl být spojení s radostí. Myslel jen na okolnosti, které způsobily, že se dobrovolně přihlásil přímo do ohně přední linie. Nebál se smrti. Jeho duše zemřela již dávno, umírala dlouho a bolestivě, zmítána těžkými ranami. Zemřela když k ní promluvila osoba, pro kterou žila a s jejíž duší chtěla splynout. Těch několik slov bylo horších než všechny šrapnely světa trhající na kusy těla špatných i dobrých a nevinných. Nyní již to nebyl on. Pod uniformou nebylo nic než jen prázdná schránka. Proto si pro něj smrt zatím nepřišla, nebylo si co vzít. Překračoval mrtvé a šel stále zpět, brodil se vodou, ale její chlad nepociťoval. Setmělo se, vítr odvál mraky a bylo vidět ty spousty hvězd, tak klidné, jakoby se jich to všechno tady ani netýkalo. A vlastně netýkalo. Byly tak vzdálené a jistě se našlo i jiné místo blíže k nim, kde někdo trpěl, nejen toto bojiště, připravující se na další dějství. Pokračoval dál, tu se na něj šklebila hlava, jejíž tělo splývalo v temnotách se zemí o kus dál, jinde nezbyla ani ta hlava. Krátery plné mrtvých z minulého útoku ležící na tělech obětí toho předminulého. A co asi bylo pod nimi? Tak obrovská je nápaditost celého lidstva, pokud jde o způsoby, jak se zabíjet.

Najednou před ním stanuli. Neobvyklý jev a ani už ho tady nečekal. Živí lidé postupovali mlčky zákopem proti němu. Šli zaplnit pozice, které se staly hrobem už tolika, ale nestačilo to. Přicházeli další, jejichž cesta má skončit tady nedaleko té vesnice kde již stejně nikdo nežil, protože válka byla tak blízko a domy byly stejně zničeny nesčetnými požáry a nekonečným bombardováním. Už ani nemělo co hořet, a tak se celé místo halilo do tmavého závoje tmy, pachu krve a rozkladu. Do týlu již nedošel, otočil se totiž a šel s novým praporem znovu na zteč. Nechápali, proč tak činí, on však věděl, že musí. Tak to bylo souzeno, jeho osud byl takový a mu to bylo jasné, cítil to. Vítr dávno ustal a všude bylo ticho, jen kroky mužů bylo slyšet nocí. Mužů, jež tu byli jen jako další potrava pro nepřítele, další porce aby představení mohlo pokračovat. To ticho bylo děsivé. Takové ticho během boje značí, že se něco chystá a je horší než vřava bitvy. Milosrdně ho tak přerušily houfnice za nedalekým kopcem.

Svist granátů přecházel v dunivé exploze rozrývající zmučenou zemi před nimi i s těly nepřátel. Nepřátel. Byly to skutečně nepřátelé? Nešlo to jinak? Na druhé straně stejní muži stejně trpěli a umírali. Stejně krváceli a nenáviděli. Skutečný nepřítel se skrýval v myslích, ne v dírách o kus dál. Není však čas myslet. Zvedá se vlna za vlnou znovu v boji. Hvězdy zmizely. Nebe zaplnila záře ohňů i jejich kouř. Noc je přerušena světlicemi. Zářivé kosy stopovek z kulometných hnízd podtínají mladou zelenou trávu, jenž neměla čas vyrůst a rozbujet. Postupují dále a je jich stále méně, mnozí se změnili jen v cáry na ostnatém drátu, bezvládná těla pokryla zem. Chaos, zoufalství, beznaděj a střelba se rozléhají okolím a na obloze se blýská flakem. Proudy střel míří do vzduchu, jako by chtěli zničit i samotné nebe, když na zemi již nebylo co. Z noci padají další bomby neznající slitování, stejně jako ti muži pod nimi. Stovky nástrojů a hudebníků neutichají a dále rozvíjejí strašnou symfonii smrti. Voják stále pokračuje dál. Spolu s dalšími už je v zákopu. Tak cizím a přitom tak podobném. Mrtví tady však mají jinou uniformu a jejich ústa plná krve kdysi hovořila jiným jazykem. Střílí bez myšlenek a tak chladně do té živé hmoty kolem sebe. Bajonety se ponořují do těl a vysávají z nich život.

Další a další stopovky protínají noc i lidi. Blíží se k místu odkud vycházejí. Bere granát. Hodil ho směrem k hnízdu, avšak odrazil se zpět k jeho nohám. Ještě je čas. Uvažuje tak přímo a tak rychle, jako nikdy předtím. Musí zabíjet, aby jiní mohli žít. Uplynula další vteřina. Ještě chvíle zbývá a on ví co udělat. Bere ten kus instantní smrti v plechovce znovu do rukou. Jen pár skoků a už je mezi nimi. Spolu s granátem skočil do kulometného hnízda. Světla pohasla, ohně doplály a všude je opět ticho. Již ničím nerušené, líbezné ticho.

Voják leží v kaluži krve své i jeho nepřátel. Toto místo je spojilo, jejich společný hrob. Ještě vnímá poslední chvíli. Jeho pohled se setkal s pohledem nepřítele umírajícího opodál. Už nebyli schopni nic říct a stejně mluvili každý jinou řečí. Přesto si porozuměli pohledem do očí. Proč tohle všechno? Při poslední motlitbě oba zmiňují místo toho boje. Nyní už ne jako nepřátelé, ale jako dvě bývalé lidské bytosti putují společně na poslední cestě do nebe. Určitě do nebe, protože peklem již oba prošli.