Písmák moje grand torino
už snad po sté
hlavu vkládám do dlaní
bez ptaní už
kdo jste
řeka
tlumené dunění
skřipění hran ledu
jako když nastane zemětřesení
citím tu obrovskou tíhu vody pode mnou
Ranní
v noci když spíš
přitulím se blíž
sáhnu do tebe.
a pohladím tě
Bývalým láskám
pro pár chvil
se čas zastavil
v dálce před náma
a přece už je to dávno
lásko..
po cestě
Dívám se skrz okno na svět co se míhá pod koly
jako strom co věky stojí neobjeven
na slunečném místě v lese za tvým domem
A ptám se, jestli to vydrží
Cesta vlakem
Svět V průzorech po vlhkém dechuUbíhá za oknem Už nic nezměníšMáš to v soběPo celou dobuJenom na chvíli si nechat zdátO jiné doběKdy všechno bylo hezčí Než teď za oknem Spousta dní které nezměníšJe to nemoc zimyV toběMínus pět pod nulou Až si pálíš kůži na rukouJak chceš pohladitUbíhající krajinuPřed očimaJenom ve své hlavěNemoc po něčem Co tě ještě víc oslabíMínus pět nulou Za okny v průzorech Po vlkém dechuJako pohled do pokřiveného zrcadlaUbíhá všechno rychlejiKdyž je zimaNa kolejích Praská vlak ve švech Jako voda pod tvou vahou Jako lidé co přejdeš a necháš padnoutNení to tvoje vinaJen mínus pět pod nulou a. Za oknem tichá krajinaČeká na jaro Jako ty.
Michalovi
Proč je tolik bolesti
Co cestu úplně ti zaklestí
A bez špetky štěstí
Se prát sosudem
time only for me
A stejně jsou chvíle kdy je mi tu dobřekouřím, sleduju, poslouchám pocityjako vlny u mořekolébají moji dušina cestě tělem a je mi dobřejenom trochu se obalit přílivem teplaa nechat se unášet do jiných cizokrajných zemíkde jsi vždycky poprvéikdyž to tam dávno znáš a je mi dobřena slunci vyplavená sama v soběsi hraju se světem který jde tak snadno utvářetjako hlína po dešti a je mi dobřekdyž odplouvám jinam a cítím že jsem taky človek na pokraji vyhubeníjako tybudeš rozumětvšemu co se ve mě dějea přitom se nic neměnína povrchjsem jako kámens neznámým složením a je mi dobře proto jsem.
první sníh
volně
jako širý lán se rozprostírá po krajijako tichý vzdech co do ucha potajíjenom z těch co mnohokrát tě potkajív srdci nechá plech a dožene až k okrajipo stokráte věř,že lidé na sen čekajído nekonečna hvězd své přání tiše vkládajíaž na konci všech cest,kde všechny touhy dozrajítam poznáš pravý tesk že zadarmo nic nedají.
konflikt
zloba v kompresislova až za lesystromy v depresis půdními poklesyrozdělí v útesynedělní otřesyv tichu se rozneslydopady přineslydohady za pěstispoutané něštěstímokré a s předzvěstíbudoucí bolestislova jsou pověstinesoucí poselstvío zlobě v kompresijdoucí až za lesy.
svařování
miluju to když žhavící drát proniká do kovu a utváří se sním v jednu bytostmiluju to teplo a sílu která z toho proudímiluju cinkání struzky která chladem odlétá do temných zákoutítu kresbu lásky,pach spálených vlasů a šatů. miluju svařování jako tebe :).
kde
všechny skutečnosti reálného světabodají do mého vnímání svými nepochopitelnými hrotyčekají na krev a bolest co ze mě tryská,aby si mohli zachovat svou hrdost,která je vlastně jen zoufalým sobectvímtím že krvácející jsem tady jábezohlednost, neuvědomění a netečnost k její existencimě nechává stát MIMO reálné chápání světa.
po boji
prázno, jako po bojijenom tělo jednoza to ohlodané na kostco teď. co pak. kdy už je toho dost. když zbraně udělaly svézabíjely v pokojiten však jako jedinýv nedohlednu mizív tratolišti krve za časzas porostou břízy.
drogový sen
dnes se štěstí v kruhu točí, dneska mám svůj denvšechno krásně vychází, když mám drogový senmám ráda všechny bez trápení, užívám si světplné tepny, krásné snění, ódy můžu pětrealita v rozplynutí, mizí a s ní všeláska bolest všechno pnutí a o tom to jeležím v klidu, usmívám se, nebojím se smrtivšak droga mírně odeznívá a moje štěstí drtíprobírám se postupem už přestávám se točitkrása mizí štěstí taje, zase mám chuť skočitoči slzí, srdce bolí, sháním další klams úsměvem a extází jen ležím už ho mámkrásné štěstí, krásné chvíle všechno mizí v mžikužiju jen pro tyhle chvíle, chvíle okamžikupřijde den kdy neuniknu, kdy nemám už kamz posledních sil dorgu beru, "štěstím" umírám.
odvaha žít
předemnou kaluže zamrzlé krvezeptej se člověče, kdo řízl prvekdo začal ego hnát, prvenstvím vpředpeníze, vláda, moc. to je prý světmáš teď vše co jsi chtěl, nevinní padlizůstali jen silní, co silou vládlizvířata bez citu, bez lásky bez štěstíříkají potichu, my jsme ti nejlepšípod vlídnou maskou se bestie zkrýváuvěříš podlehneš, naivní bývášradši teď umři hned, dříve než umře světže ses dřív bála jít, teď máš čas přemýšletminulost, přítomnost, budoucnost nenínacházíš v moci své znovuzrozenísílu a sobeckost našla jsi v sobějen tak můžeš vzdát hold té zkurvené doběnašli tě v koutě stát a svlíkli do nahaty prý máš chuť se prát, kde je tvá odvahamy jsme ti nejlepší s mocí tě umlčeta když chceš něco říct, musíme chtít slyšetsám si zbyl, sám zemřeš, sám si i vyberešpeníze, celý svět do hrobu seberešnezbyde vůbec nic, co by sis užívalbez tebe bez křiku, svět i tak půjde dál.
podzim
je podzim a listí padá na chodníkje podzim, do naha mou duši svlík´je podzim a lidi chodí přesto dálje podzim. kdyby se snad někdo ptalje podzim tak mě schovej k sobě blížje podzim, asi jsem si na obtížje podzim ten o kterém sníšje podzim a sním jsem si mnohem blíž.
zima
sníh padá tak hustě, že mě tlačí taky na zem ulehnoutz nebe pláčou suché slzy zimy,na které se přes léto zapomělo. nedostalojako tající sníh na kraji silnice,jako dočtená kniha na konci police každý čeká na svůj dení příděl špíny.
asi žal
a děšť padá z nebe jako slzy zatracenýchco už nemůžou být prolity, za věrnost, za odvahuza spravedlnost, za lásku o které ostatní ani netuší. je toho tolik že mě to sráží na zema já se nemůžu zvednout pod tíhou toho žalu.
minulost
a za okny mizí krajina jako vzpomínky na tenhle víkend. běží do ztracena až někam do jiného světa,který se stává minulostí do dobynež pojede zpáteční vlak.
tam a zpět
divný svět, tam a zpětlidi jsou lidi a člověk je sámtam a zpět, ten význam už známnechci mít čas se ptátkdo jsi a co máš rádchci spát v kliduza letu pro tebev neklidu si hrátna to co mi chybímít tě krok po krokutam a zpět po rokupro nenávist ze zoufalstvírodí sev nemoci i ve zdravíco tě pozdraví a bude psát na dálkuco za lidi a svět poznáštam a zpět.
Něco
Mám strach že mi utečešZa hranice mého chápání otupěléhoTápánímPo tobě ve tměZtracenáPo stěnáchSe vracím vdoběNeměnná se stávášSlova kamenná ve tvářiCo máš pod kůrouMě přetváříNa pár cárů co seRozzáříSe sluncem rannímPo tvářiMě přejdeš chlademZe strachuŽe půjdu zademUtíkášMi cestou svojíNevím kdeTo všechno stojíDalekoKam nedocítímSmyšlenkouCo nepocítímNenajdu a nepoznám těNemůžešTak dobře znám tě snad
Horizont událostí
Viděl jsem tě za horizontem událostíCo průběh svůj ozdobilZlostí, nenávistí, pohrdánímLítostí a ve lži psanýmZa lásku a zradu lidíJiná zdám se, než mě vidíNejbližší by odvrhli měZa to že bys stála při mněVboji proti lidskostiSe ocitáme na dněSvojiVbolesti se zříkám všehoDobrého i toho zléhoZtratím všeCo drželo mě při sobě i tebeZatímSpoutávalo nití cituBez limituVznést se moci do dálekTě svéstBez pocitu ublížení kde máš všeCo tě vsebe změníAž do krajnosti sebeSaméKde samota už neoklameCity co se duše zhostíZa horizontem událostí.