Gyokuro
Přešel bych hory
i pouště
pro šálek čaje
jenž se hřál ve tvém srdci
six hundred sixty six
Stesk, to je můj celoživotní věrný průvodce. Je zvláštní, s jakou oddaností při mě stojí. Nejspíš padlý anděl, Strážný.
I když se říká, že všechny démony (si) nosíme v hlavě.
Když svítá, když vám svítá...
Jedni vstávají.
Jiným se s úsvitem.
Srdce.
Zastaví.
Nevidění
Byl jsem uvržen do světa (ano uvržen).
Neklidu, zmatku, frustrace. osamění. sám si ještě přikládám, všemu jen pomáhám.
Book
Jsme bubliny snů v odkvětu,
Zmýlené chmýří zaváté do svetrů,
Končiny bez konců, bez souřadnic,
Pocity štěstí i smutku, jež nestojí zanic,
18. - 20. 7. 1981
Padaly potoky rovnou z nebe,
máminých očí,
mých,
mosty je nikdo nepřeklene.
no problem
Problemem kazdeho z nas je, ze zijeme v iluzi, ze nekdo, neco z vnejsku nas muze ucinit trvale stastnymi. Je snad nedostatek v ''pisnicce'', ktera nas na prvni poslech dojima skoro k slzam a primo vola po dalsim prehrani. . Nacez ten dalsi poslech uz neni tolik soustredeny, tak intenzivni, totalni.
subjektivni perspektiva
Zlo je ze sve povahy destruktivni. Je mnohem a mnohem jednodussi zborit most kouskem dynamitu, nez vystudovat vysokou skolu stavebni a mosty preklenout rozeklana udoli, sociologii, psychologii a stavet mosty mezi lidmi. Je jednodussi nastudovat si zvrhlou ideologii nacismu, nez se po letech studia stat lekarem a lecit nemocne bez ohledu na puvod, vyznani, barvu pleti. Je jednodussi hltat telenovely, "ruzove ordinace", nez porozumet sirsimu kontextu deni za nasimi osobnimi, geografickymi hranicemi.
simply life
Zivot kazdeho z nas se ubira vlastnimi, specifickymi cestami. Pres 6 miliard pribehu, cest, osudu, zazitku, prakticky v totoznem case, prostoru. a pred nimi udajne jiz nejmene 60 miliard podobnych, uzavrenych "biografickych romanu". vznasi se kolem, na svych vlastnich platformach, aniz bychom jen naznakem tusili, jaky je vnitrni svet, jake jsou pohnutky k tomu, byt prave takovym a ne jinym clovekem.
Odmítnutí
Po věky zemí klopýtá červená nit života, mlhavé časomžení, co tváře k nepoznání mění, nežitý zbídačený sen, dny bez reparátů, bez obměn, vybělené kosti zubožené nevinnosti, srdce zlomená mrazivou bezcitností, zatvrzele Odmítnutí, jejich noci nářků, tíhy strachu z probuzení. .
skica
Dětství, jež nebylo, v slzách se rozpilo,
V jednom příběhu, bez volby, výběru,
Vlády se ujaly pochyby, kdo jsem já, kdo jsi Ty,
Kde krčí se naděje, že srdce bláhové zachvěje se, zahřeje,
fata morgana
City jsou rozbouřené peřeje,
voda kameny hladí, češe je,
bláhovou duši víří sny a naděje,
že v mlžném hávu slunce ustrne se, zahřeje .
...
Ospalé poledne v rukou tmářů píše svá moudra do slabikářů.
Borový šum v hlomozu srdce klaní se úslužně asfaltové řece.
Rovní stále si rovnější své slzy prezenty konejší.
Jen milenci v křivkách spojitosti troufale vzdorují cyničnosti.
astronaut
V Tvých očích se třpytí miliony hvězd
Lesk komet ulpívá na Tvých sladkých rtech
Chtěl bych být astronautem
Na konci světů vyřknout jedinou větu
...
Tak jako číše dojde naplnění v perlivém zašumění,
kapka vody, která se opět s oceánem spojí,
tak také srdce člověka, jež láskou přetéká.
..
Jak na ranách zrnka soli
zhrzená láska duši bolí
Jak ostrá čepel dýky
poslední slova ublíží ti
modlitba
Chtěl bych poznat svět, než povoláš mě, Pane, k sobě zpět.
Dej mi, prosím, odvahu, zdolat vše, co nemohu.
Dej mi opět znát, jak krásné je milovat a pochopit, kudy a kam jít.
...
Chtěl bych být kapkou vody na Tvém těle,
myšlenkou, která Tvou duši stále hřeje,
adresou, červeně zvěčněnou ve Tvém diáři,
tím, kdo hladí Tě něžně po tváři.
senoseč
Bylo by úplné ticho, nebýt jímavé melodie klavíru, pár zmatených myšlenek v mé hlavě a tohoto papíru.
Za okny se snáší déšť, snad proto je dnešek poněkud dalekozraký. Být movitým architektem, změním to hned, na každém rohu rozžehnu lucernu, ve městě vystavím vysokou věž, na kopci zbuduji rozhlednu, s vývěskou: VSTUP BEZ PLACENÍ. Pak se, ani ne tak ve zlé předtuše, jako spíš pro klid své bázlivé duše, někoho náhodně zeptám, zda-li se v tomto světě cítí stále tak sám.
galerie
Tisíce kilometrů přečtených cest,
Horizontů obehnaných zlatavou svatozáří velkoměst, které se dotýkají srdcí, démantů vklenotnici noci.
Tisíce tváří, které si cestou domů střádají svou snůšku dojmů, světlo či tmu pro jiné.
Myšlenky do ticha rozlité,
solitude
Krev barvy růží, stéká do kaluží, vpíjí se mezi póry, za srdce pějí chóry, na rtech jen pachuť hlíny, v níž tlejí lidské splíny, samota člověčí, dere se do očí, panicky utíká před smrtí. Vždyť svět je tak veliký, my - živoucí - prokletí.
sen
Nahé vědomí, které nic nezlomí,
toulá se ulicí s velikou kyticí.
Ulicí omšelou za láskou ztracenou,
na srdci otázky, veliké oblázky.
once
Jednou se stane, že nebe ztmavne, vítr se ztiší, budeme liší. Budeme těmi, jež leží v zemi, s prazdnými kapsami, zajedno s hvězdami.
woman
Žena krásná, neb zlacená, v předivo citů vtělená, objekt vášní, všech prostopášných, loudá se tmou, jak stižena dnou. S úrodným klínem, zmožena vínem, spící svědomí, jež rukama nelomí, slunce z neonů, ozdoba perónů, balíček krásy, pro armádu spásy, bezbřehá řeka snů, věčnost bezoblačných dnů. Možná již zítra, světe, vyzve tě ku odvetě.
...
Vtichu beze slov.
Na hvězdné obloze znečistěné světlem stovek lamp,
Ve větru vanoucím ze všech stran.
Vdojemné kráse pampelišek, o nichž se vjedné knížce divukrásně píše.
c.v.
Když beztvarost vtělí se v nicotnou nestálost, to srdcervoucí vzpomínky čekají na vhodné podmínky. Jak k matčině prsu v tu chvíli tiskne se sen ku člověku a ve svém vlastním tichu, lační bez ustání, bez oddychu. /po poznání/ ''Odkud bere se vůně kvítí, proč ve dne Slunce, v noci hvězdy svítí, jak možné je, že ve skalách z písku moře pulsuje, proč stáří je jedna z jeho nespočetných tváří, když /přeci/ matčina láska, po nitkách, po provázkách, pojí dětství s dospělostí, budoucnost s minulostí. '' Sotva to pouhopouhé nic, pochopí že otec není spící princ, zrodí se bez věšteb proroků, schudlý panovník šestera mocných zdí, kam nedolehne z moci vyšší smích, plátce všech dlužných úroků.