Písmák Chvilka
Lemujíc opile v rudém žáru tančí
s kapkou naděje bledé listy smáčí
Pláčící krajina hladí směle nemile
otisk v blátě kreslí, chvilky nesmělé.
Bloudění
Strhává na sebe všechny barvy světla trnů oslepený září ve zmatku světla hynu V duši příliš temnou za mnou běží stín Bojím se, že spím, či v iluzi jen sním Duše navěky roztrhaná létá mezi hvězdami stále strháván bloudí nesmírnými cestami Tak sám tolik věků tápu někde mezi tmou tak vzdálené světy jsou mezi mnou a tebou Brečím a křičím, nikdo mě neslyší občas pozastaví se, člověk nejbližší.
Unikání
Pára uniká, třpit jejího odrazu zrcadlí se v průzračném oku roznáší se stříbrná, rozlévá se k potoku Neskonale bloudí, proplouvá po vlnách neznámou hlubinou, tam burácí nekončící strach Bez pravidel tolik snů vidím přes všechny ty mrtvoly, marně bloudím Ostré hlasy trhají mi uši mé tu bolest ničivou možná překonáme Kolik očí, tolik pohledů co vysávají to jediné, co chci - mojí svobodu.
BOHÉMA
Otupělý vlastním blahem s mocí bezbranné utopiezbaven všech pout poprvé beze smutku srdce žijeKrémovými prameny roznášený v prázdnotěnejbohatší z chudáků bohatnoucí na žebrotěNejvyšším vrcholem v hloubi naprostého dnaodproštěný od prostoty jen malého bláznaSněním utápíme všechno, co utopií byloo motýlu bílém snížkem myšlenkou uletěloDýchám zvysoka s největší vášní pohlcujuoblačné vaty šedé plné neplně vybudujuSlovo slovem svobodným uniká jazykemneřídí větu větou, mísí krví s mlékemVolnost nekonečná, velká a nespoutanáanarchie bez pravidel mocí nevítanáBěžím na měsíc, letím volným pádemje mojí píchou, nejurozenějším rodemsvobodným naprosto šokujícím šokemvšechny dogma přeletí jediným skokemBohéma, bohéma upálíme boha zaživanic není svaté, sodomie jest naše divaUž zákaz slova nikdy nezničí myšlenkya nařízeni z krytu duše se tříští na půlkyTeď jsem opilý Bůh nesmrtelný duchNikomu nic nepatří, i když kradou vzduchJsem vrah systému, ukradl jsem jeho podstatuuž nemá koho otročit, vládu utopili v blátuVítám vás nebesa pršející z pěnových oblačenmodro bílých světů do pestrých barev namočenCelou svou krásu cítím vesmírnou spásucvrlikání lvých chorálů lehce dunících hlasůV jejích očích zrcadlíme všechny naše životyzvlhlé smutkem kazí dojem falešné prázdnotyCítil jsem se šťastný opájený tím rájemvšak náhle se zhroutil a zbyl pouhý pojemUž došel nápoj bohů, jsem tak moc unavennejsme čistí, všechno šedé je, upadám venV jejích očích zrcadlí se veškerá nenávistvidím bolest, utrpení války, lidskou závistKapky ledové s krví dopadají na oltáře neřestipřitápějí k nenávisti s pocitem tupé bolestiZápach krve jak hladoví vlci běží s nocív poslední den bouří se volní otrociUž nikdy víc , necítím snad nics bolestí hlavy utápím se v mrákotáchSíly došly, s černo bílým úžasem hledímjemu vstříc, pravidla pro nás neplatítohle je náš konec, i když jsem mu dluženza svobodu se platí životem, co neznamenal nicUž nejsem opilý opilostí samotnoujak průzračné je všechno příliš skutečnébolest střídá s nenávistí k soběexistuju v každé dobědnes jsem přišel kvůli tobě.
Zkažení
Už nic nám není svaté
a bůh se raději oběsil
než hledět do nitra sváru
ohně rudých kamenů co tryskají
Nevěřím na osud?
Básníkův osud zbrocený krví tolik, tolik bolí. Šlápoty v hrobě ticha s dusotem dopadá letní noc plachá Dech nočních Pegasů vylétá z máti pléna kam s brekem padají statní obři na kolena.