Ibones de Anayet
vzduch se ti na plíce lepí
nechvěje se moc skála
nemusíš sténat aby jsi viděl
že podle noci tvary se mění
Kosi
Na cestě stáli ti kosiPo kolena v bílém osněženíPtal jsem se do tváře kosům„Kde je ten posun“.
„Pět, šest, sedum, osum. “roztáhli zobáky
Nechal jsem ty ptáky,čekali až ona přinese kosu.
noc stoupá
Noc stoupá. Krájí slunce městahodiny bijí do domůa nikdo nakonec neumírá. leží a píšíhledají svoje svoje hlasy.
ba někteří kvůli sněhům a tmě trpí.
Pane
Pane
Svého si hleďte blátěných skvrn na zdi
Diplomatům puklin, bez ctihovna jim dejte
svoje hliněné kraje bez boje.
Z bufetu
Stála na chodníku slečna možná povolnáčekala pod starým domem
polední slunce blýskalo jí v očíchona blýskala se na oknech tramvají
Z hrbatého domu vypadl pán snad slušnýpostavil se čelem k sloupu, k nohám
prstem šťouchl pán do toho sloupu pár zrnek pískuještě drží základ kulhavého domu
Ptáci a šero
Ptáci a šero
hlubinná tráva co hyne když položí se jaro. Drolící skála hlava ti padá ztratila se ti aspoň že na Podzim dozraje nová
V ulici
V ulici v uliciod konce k nocivichr mávápleská o dlážděnípramenem hustým proudemz lamp
uklouzlým krokem z tůně hřejivé přes rozplihlý břeh průsvitný do hlubinného jezírka na zídce trčíkočka chlapblázenmrtvý .
oči roztáhne točí a točíz poza domů lezeudeří plošezanesený kalný ledze staré mihotavé mísy
shora stojí visípomalu trhá tečepodemílá odlamujeskok pod nípod řekou tůně neuvidí
na jiskřivé pláni
na jiskřivé plánivyváleli lidé slovato jediné co umíválet sea slova
zmrzlé květy opodállámaly si stonkyna tříšti nepovšimnutykřivéčernéojíněné stonky
lidé mají plno vodkyostří z výšky těžce padají plní slova svoje.
Vytrhám si všechny vlasy
Vytrhám si všechny vlasy
zamotám je do větví
vítr roznese je v noci
s nimi moje myšlenky