Písmák O kom je řeč
Řeklas jen-zítra v Angelu. Klidně jsi odešla a já tam stála,dívala se za tebou,a nevěděla užkdya kde. Když jsme šly po ulici,kočičí hlavy se škaredilyobrazem lidíokolo nás. Na cestu do rájezbývá už kousek-šeptáš mi do ucha,ale taky klopíš očia máš rudé tvářea ani maskaraneudělá tě silnoujak by sis přála.
Co se vám honí v neděli večer hlavou, když dojdou prášky proti depresím
ářčáářTlučou mi bubny do hlavy a já nevím, kolik děr mi tam udělají. Chci je spočítat, a proto si hlavu odříznu nehtem z mého palce u nohy, až je spočítám, přišiju ji zase nazpátek a oni budou tlouct znova. A já ji zase odříznu, a zase přišiju, a tak pořád dokola. Akorát nevím, kdy s tím mám přestat, protože ty bubny slyším pořád, a tak netuším, jak dlouho mi ta hlava vydrží.
Splátkový systém nejvyššího
ářčáářKdyž na mě přijde deprese, dám si pár jointů a vyrazím do dark roomu, abych svým tělem splatila bohu desátky. Za úplňku jdu pak lesem domů a má milá, zabalená do cigaretového papírku, mne svým kouřem objímá a zahřívá po cestě. Jeden kus vždy nechám na hrobě dívky, kterou tam znásilnili a zabili. Pak jednoho úplňku zůstala jsem doma a příští noci zjevil se mi anděl, že prý bůh mi za minule připočítal úroky a teď si je chce vybrat.
...
zběsilá honička se smrtí, každý ve svém autě snů, kov na kovu, plech skřípe o plech a psychedelická hudba plná pozounů a trumpet vnáší si do toho jen tu svou radost ze zabíjení, neviňátka umírají v řevu toho ticha kolem a přesto nikdo neslyší je křičet bolestí a strachem ze života, neviňátka v celibátu drží si svou duši, aby jim neutekla k hoře nepravostí, je jich tu kolem habaděj, asi máme nějaké vulkanické období, nějaké nové prvohory či třetihory či co, kolem samá pohoří a žádná rovinka, po které by si člověk s chutí vyjel na nedělní výlet s rodinkou, a tak se spokojí jen s televizí a pojídáním přesolených a přesmažených lupínků z brambor a už ho nezajímá, že uzavřel se před světem a že bližní jeho mají o něj strach- co kdyby umřel a místo něj nastěhoval se sem někdo citlivý. měl by duši, za oknem květinu se zlatými květy, Sudkovy fotografie a knihu od Józefa Augustýna na poličce nad postelí, večer by se modlil za druhé a ráno dlouho spal, protože chodit brzy do práce se nevyplácí, mohlo by tě srazit auto cizí, přestože tvoje duše není připravena žít tam vysoko v horách, jako poustevník čekat na misku kobylek poránu a misku kobylek navečer, jako stařena vetchá sbírat suché klestí na oheň, láska sama od sebe rozhoří se sice, ale pak musíš pečlivě přikládat polínka a suchý mech, je-li dřevo mokré, aby ti nezhasl ten oheň v tobě, oheň v lidech a zvířatech, oheň v rostlinách a kamenech, oheň ve vodě- ano, i voda hoří, naliješ-li na ní hořlavinu a zapálíš ji sirkou, kterou deset černých otroků vyrobilo z odříznutého nehtu na tvém malíčku, i voda hoří, má-li svůj den (a těch není mnoho), den, kdy dívka s prsy nalitými mlékem zazvoní u tvých dveří a porodí mesiáše do náručí tvého a ty, polekán tím vším, vezmeš ho za svého a budeš ho vychovávat, stane se z něj počítačový programátor či hacker, politik či povaleč ve vinném sklípku u salesiánů, a bude kázat na náměstí s bedýnkou od pomerančů pod nohama, bude kázat o rovných cestách pro rodinné vozy, bude kázat o klidu druhohor, bude kázat a žít dle svých možností a to mu vynese ortel smrti, položí ho to na lehátko ve tvaru kříže (všimli jste si. historie se nám opakuje a náhoda v tom není žádná, náhoda si vzala dovolenou na tento týden a je u moře, v pruhovaných plavkách opaluje se na pláži, krém s faktorem třináct rozetřený po celém těle, aby se nespálila, mrška jedna).
Zezdola
A je to tady.
I když to nechci
Derou se ven
Slzy co pálí- na rtech.
jsem ten, kdo stojí....
jsem ten, kdo stojí u tvých dveříkdyž propadáš se těžkým snůmlehounce pohladíš mých křídel peřínatruc těm smutným bezvýrazným dnůmjsem ten, kdo stojí u tvých brankdyž lásku hledáš s otevřenou náručíbych jednou odešel, tiše a nepoznánsloužící bohu, však lidem v područíjsem ten, kdo stojí u tvých nohouv smrtelném boji když prohrávášmilovat mě i nenávidět lidé mohoukdyž ne jim, ale mě duši podáváš.
možná ano, možná ne
Možná, možná se otočíš a řekneš: Pojď. a já půjdu, půjdu za tvým hlasem kam mě nohy zanesou, protože vím, že bys neudělala nic, co by mi ublížilo. Možná, možná se otočíš a řekneš: Půjdeš. a já půjdu, polibkem naznačím ti odpověď, protože vím, že slova pro tebe moc neznamenají.
možná...
měla jsem takový sen. sen o moci a vítězství. sen o věcech, co jsem nikdy nechtěla.