Písmák Jedno ze starších pásem
I. Jak s tím naložitRodí se to v hloubkách břichaV těch útrobáchPotom se nám huba trochu pocukáA on to byl vlastně strach v tom břišeTak radši vypálíme pěstíNebo padneme v křečiII. ZažítKdyž si bílé světlo razí cestu přes mříž žaluzií na bílé ženské těloA potom se necháme vléct za koněm nazí přes kameny potoky a lesy v šíleném tryskuJenom si to představitTo nám bude muset stačitTy a já už nic neprožijemeIII. Aspoň něco optimistickýhoAle taky jsou ty úsměvyA zuby z nich koukajíA ten úsměv kterej tě dotáhne do zlatýho meduJe jich párAle drží tě pohromaděLepí toIV.
Společnost přátel žehu. Ctitelka.
Toho dne, kdy se to stalo, se hodiny táhly nebývale slizkým tempem. Každá minuta se nesnesitelně pomalu rozplizávala o svět sobludným plesknutím, nezastavitelný tah ubíjejícího času drtil ve svých kolosech lidské bytosti jak zrna a ony se chabě stavěly vobranu vykonáváním těch několika málo činností, ke kterým jim ještě zbyly síly. K dovršení míry věcí mi právě toho dne již potřetí do schránky přišla navštívenka Společnosti přátel žehu.
Společnost přátel žehu.