Až Tě jednou potkám *úvodem*
Vždycky, když se s rodiči, třídou, kamarády nebo jen tak, dostanu na nějaké zajimavé místo, začnu si představovat, jaké by to bylo, kdybys tam byl Ty, a maluji si jaké to bude nádherné, až Tě jednou potkám. navštívíme spolu všechna ta vysněná místa a mně se splní má přání. Možná, že teď někde sedíš a přemýšlíš nad tím co já, možná si taky sníš svoje příběhy. Napadá Tě, jestli vůbec někde existuje holka, která Tě bude mít ráda takového, jaký jsi.
Až Tě jednou potkám *1*
Připadám si jako v pohádce o šíleně smutné princezně. Hladina porostlá drobounkými lístečky vodních kvítků se čeří o příď naší loďky a já se dívám na prince, který vesluje směrem ke staré vrbě, co se naklání přes okraj do vody, že to vypadá jakoby měla každou chvíli spadnout a poskytnout ráj vydrám, které tu jistě žijí. Možná má jen žízeň a tak smáčí své vyschlé větvičky v osvěživě chladné vodě. "Ukážu Ti ostrov, bude se Ti líbit" podívá se na mě můj pohádkový princ a zabere jiným směrem.
Zkáza
Že svět se hroutí, neříkám jen tak, to vám všem pro výstrahu měl by být můj strach a nejen pro výsměch by vám měl být ten konec krás co nastává Po letech spolu strávených má zbýt jenom spoušť mlhavá, co pohltí naše přátelství Zavírám oči nad tím neštěstím a přeji si být mimo něj, necítit tu spoušť a zkázu, když láska klesá na bod mrazu, usnout tiše a ponořit se do vzpomínek na dětská léta spolu prožitá, vrátit čas jako časomlýnek a být tam kde přátelství jsou upřímná, ve světě plném fantazie Odpusťte moji troufalost. že říkám vám, co všichni víme, ale varovat vás přesto musím před morem co neslyšně se šine a říct vám opět, naposledy: "Mám vás ráda,
ale naše cesty byly rozvedeny. ".
Podzimní procházka
Zase se jednou trmácím domů, ze své obvyklé podvečerní procházky, po cestě, která je mokrá od odpoledního deště, přemýšlím nad světem a nad sebou samou. Sluníčko svítí a ozařuje holé stromy, na kterých se zlatí jen pár posledních lístků. Vypadá to nádherně. Ostatní opadané listí víří po mém chodníku a vlní se v nejrůznějších spirálách, které mi připomínají inkoust ve vodě.
Leknín
Sedím tu, dobře vím co dělat mám, avšak svůj úděl nezvládám a jen zřím tu hladinu, kde jako leknín uvadám. Růžovo-bílou květinu, vidím tak jasně jako sebe, možná, že jednou vykvete, lístky se dotkne nebe a možná ji napomohu právě já. Nahoře v nebi kde náš pán, kde podle legend leží ráj, je prý místo jen pro květiny, co nemají tu žádné viny, a svou duši poznají. Nezvládám.