Písmák posedlost
můj déšť a vítr divoký já osamělý rozhněvaný jsem… jsem bouře co dopadá na tvou hlavu na hlavy všech nenávidím nikdo se neptá nevidí jen strach pocit strachu všude kolem své zuby zatínám do jejich těl a nenávidím vznáším se pluji temnotou chladem jsem bouře zatínající se do krve živí mne nenávidím nepřežívám okamžik století… prokletí proto nenávidím já já bouře mstím se.
tonoucí ve tmě my
ale ano nebo ne. chci já ne ty ona nebo on. je to tak kluzké jako hadí kůže má nahá ramena tolik toužím po objetí. vzduch proudí do plic a zase ven a mísí se se světem a vchází i do tvých plic jsem tebou já.
O Něm a o nich
Byl tam. Tady. Všude. Nechával se unášet příbojem a křičel rozkoší, když rozdivočelé vlny narážely na právě zrozená skaliska.
vídáš je taky?
Vídáš je taky.
Malé trpaslíky ve špičatých hučkách. Na náměstích a v autobusech, přestrojené za lidi. Ale hlavně v noci za bezmračné oblohy.
trpaslíci
šla jsem si obléknout kabát
jenže tam byli všude
trpaslíci
brali mi šálu
druhé housle taky hrají
Druhé housle taky hrají, ačkoliv.
Skřípot těch prvních mi trhá prsty
a všude kolem se zlomyslnými výrazy
poletují motýli, zjejichž sosáků