Písmák Kočkopes
Žil byl jeden kočkopes, kam se nebál, hned tam vlez. Jednou našel žínku v trávě, umyl se a usnul právě, když tu náhle kýho děs, zařval kdesi jakýs běs. Kočkopes se škub a lek, vydal děsuplný skřek, a vyrazil jak létavice, přes pole i přes světnice. Bežel bežel stále dál i jen zpomalit se bál, až doběh do země Oz, plné jak uhel černých koz.
Únik
Do bílé pustiny horkost tě žene, s modlitbou na rtech chceš utéct té ženě. Snad po sté odmítáš střemhlav se zřítit do lásky propasti, v srdci ji cítit. Mrazem ztuhlé údy a oči plné sněhu, vlci ve tvých stopách, zardousí tu něhu.
Žoldák
Už víří vzduchem bubnů melodiea žoldák zlaťákem si hází,kdo koho dneska v bitvě kryje,a komu kuráž schází. Dokud je tu, dokud žije,neděsí ho dluh se smrtí,opojen lesklým oběživem,své nepřátele rozdrtí.
Válka je bestie, ženy taky,nejeden žold ho stála kráska,nad bojištěm stahují se mrakya snědé čelo brázdí vráska.
Moje #PromluvilyJsme
Moje reakce na FB kampaň #PromluvilyJsme, kterou jsem nechtěla publikovat veřejně pod svým jménem. Když jsem na FB poprvé narazila na zpověď označenou #PromluvilyJsme, první moje myšlenka byla: „Panebože, to je hrozný, ještě, že jsem nic takovýho nezažila. Teda kromě toho chlapa, co mi při povodních sahal v totálně přecpaném náhradním autobusu zezadu do rozkroku…“ S každým dalším přečteným příspěvkem se však vynořila další napůl zapomenutá vzpomínka na jiné situace, které pro mě v dané chvíli byly velmi nepříjemné.
V první nebo druhé třídě jsem se u nás na vesnici za deště schovávala se skupinkou starších kluků na kryté zastávce.
Chtíč
ChtíčChtíč mě pálí, chtíč mě zebe,žene mě pořád dál a dálchtíč mě nutí hledat tebe,věčným Hybatelem se mi stal.