Věčnost smí
Zamést myšlenky před prahem naší budoucnosti třpytem zmaskovaných řas zdá se mi neúprosně kruté ač prostotou křičím do bledých očí že chtěl bych utonout vtvých půlnočních slzách Nikdo nejsme nesmrtelný jen naše věčnost smí.
Žalozpěv
Dětský pláč osudová jezírka slz znáhod nečekaných okamžiků které uměly jen pustošit krajinu nevinnosti jejich úsměvů.
Poslední dětských smích a slova zrefrénu zpívaného osmutněle ooktávu níž když rozhodoval čas snáhodou ne onás, leč onich přec beznás.
Zbyly jen vzpomínky naivní sny opřeživších duších ve hvězdách a pocitech vnašich nejhlubších nitrech neprůzračných, kalných spohledy vzhůru knebesům přikováni tíhou zármutku vchodidlech.
Z království předpokladu
Někdy přemýšlím a někdy také ne, jak jsou ty naše příběhy kouzelné.
Občas se kymácím, ze strany na stranu, jen čas od času dopadám nahranu.
Často se ubírám vnadliském smyšlení když hledám přírodu bující zelení.
Někdy, občas, často a přeci jen, čas irelevantně relativní neveličina zkrálovství předpokladu nepodloženého.
Uvnitř chladu
Vše, všechno svět jednou přebolí vymizí uhrane se pohledem průzračným potokem vyschlým údolím slz šedivými vlasy stane se iposlední bytost schránkou opraženou kůží pod posledním letním sluncem vkrabici znedostatku dřeva tou předposlední zbytečnou omáčkou na dezertu.
Každý každému svému pomníku zpřežitku dá svůj poslední polibek na čelo zmramoru spozlaceným iniciálem minulost pro nezamyšlení sladce spící uvnitř chladu vydechlé skály vytěžené.
Bez lásky nelásky
Bez citu vnecitu bez lásky nelásky ta plachá laň uniká před stínem sebesama.
Smyslí co nemyslí se smyslem nesmyslu otázky obecné zdají se snadnější než vskutku jsou. Snadějí bez doufání beznadějně si zoufat chtíčem přervaná blízká skutečnost co už víc nebolí.
Až za hrob
Stříbrné ostří
kuchyňského nože
oblíbeného
mi právě projíždí kůží
Neklidný nehet
Ověšený řetězy
vláčím si svou těžkost
napříč pomíjivosti času
skrz všechna mezidobí
Slzy v peří
Budu si plakat do polštáře když vmiliónech jiných jsem ten zvláštní já a omluvy kýčem na stolku zdubového dřeva co voní přes tři generace zbydou mi na zítra jako nedojezené pečivo zjednoho zaspanéhorána.
Noční jezdec
Za stěrač mi padají poslední slzy zoblohy -
Lampy počítají hodiny denní směny a stíny hrají si dnes večer na schovávanou -
Neviditelný jezdec svým nevlastním citem propadá kouzlu noci kde stromy proti křiku dálkových světel šeptají poslední melodie.
Osobnost
Ze střípků
strakatých srdcí
arytmických tepů
lepí minulost otvory
Kalhotky
Chtěl bych se ti prohrábnout vkalhotkách jako ve víkendovém výprodeji a poslouchat zurčení potůčku tvého neklidnéhochtíče
Upramínku vášně utahoval bych matičky na šroubcích tvého ústrojí až do doby kritického selhání a nutnosti odbornéhozásahu.
Člověk kontra bytost
Hromádka kostí sflákotou sraženou kůží vdárkovem balíčku nepřiznaně nestálém.
Pavučina myšlenek hladin napětí elektrizujích výbojů nepatrné schránky nepřiznaně věčné. Světem bez hmoty myslí bez těla plníme podstaty našich úsudků a půdu vápníkem.
Jsem
V „jsem“ mlčky doufám a vratké „bude“ vysává prach z přemyšlení.
Kouzlo pátečního večera
I opilcův klam světa bez pravidel tam figurky lamp z amplitud kroků pak na srdce šach a hlavu rázem v matu.
Zeď nářků
Na zeď nářků malující, studenou krví, krajinky z raného mládí, kreslí sametová dlaň pohádku o šílenství. Napnuté tahy štětce, a rozstřikující se červeň, čarující horizont červánkového západu, tak směle. Lázeň otroctví a křivdy nad senilitou mládí, při opékání brambor, hlásáme do nebe, jak jednou změníme svět. Oceán na plátně, denním snem bdělým, výkřikem do prázdna, já ten svět změním.
Jednolůžko
Vpokoji je prázdno,
stíny halí šedé závoje noci
a vnašem dvoulůžku,
beze strachu,
Sen
Ráno provoněla čerstvě pražená káva,
která přiznejme si,
je knesehnání
a ze saténových peřin,