Písmák Nádraží
Nádraží,to slovo pln dojetí, ve stopě stesk. Polibek,loučení,poslední objetí, hvězda,kříž,blesk. Proč stále uhýbat naději, a skrývat pláč. Pocení v ledové závěji, procitá hráč.
Novověk
Století početé,co zítřek přinese, kradená minulost ve hříchu těla. Co bylo nebylo,budoucnost mine se, děvče mé neplakej,máš co jsi chtěla. Do času návratu předpověď netrápí. Zázraky,divy,svět trousící vědu.
Sta tisíc nocí propilých...
Sta tisíc nocí propilých, se do pamětí ráno vryla čísla,nul tisícin otylých, co na dně láhve ještě zbyla. Do žáru rety vyprahlé, své chutě sucha brzy vzbudí. Slibuje dnešek zítra ne, že ret už láhev nezastudí. Oči ranící kouřem par, sklo jich lesklé.
Vzpomínkou u karet.
Vzpomínkou u karet při herzové dámě, třímá ruka kříže,kde vévodí král, na dobu,kdy já ti nabídl své rámě, uplynulo hezkých dlouhých chvilek jar. Zatopil jsem mysl láhví alkoholu, nemyslim už na tě,nemusíš se bát, protančil jsem s tebou kus života v sólu, dnes se ptám sám sebe,koho to mám rád. Celý život sázím na srdcovou dámu, věřím jednou vyjde,nasazuji krk, koho to miluji,marně hlavu lámu, život v lásce tuším as dozajista frk. Protrpěl jsem hoře,však toliko nezoufám, zkušenosti mnoho,rozdat spousty všem, jednou tě já najdu,nepláču a doufám, že nebudeš pouze pouhopouhým snem.
Kámen
Tvé jméno kdos vryl na kámen, před mnoha dávno lety, on vůni lásky omámen, zřel v nitru srdce květy, tví jméno kdos vryl na kámen. Sňal tíhu jich,oplodnil zem kol kamene tvého, tok slz z tváře uronil, nic k smíchu,k vzteku zlého. Tvé jméno kdo vryl na kámen, se přiznám,byl to já, pod silou lásky oslaben, mi pláchlas bůhví kam. Mi vzpomínka dnes nekorá, i kámen s jménem zbyl, jen stopy kolem dokola nás dvou déšť dávno smyl, vzpomínka nikdy nezkorá.
Žízeň
V podvečer žízni bolavé,putuje z číše alkohol drob,do hrdla síně dovane. Hlt každodenně kope hrob. Ty rána suché,tlející,jazyk mně zatěžklý práchnivinou,vsákl proud vody klející. Zapadl do tmy vlastní vinou.
Na větrném dešti...
Na větrném dešti v domku sivém,prach jisker slunce tiše skomírá,za dubnovým stolem celá v bílém,stařenka se lokty opírá. Z omamného dechu v mlze ranní,ji vycházela ústy sněná tvář,věštila mi osud vlhkou dlaní,hýbající vrásky odčítaje snář. Dívám se do modrých světel zrakům,jejímí veršemi jsem si jist,do skleněné misky k loji ptákům,dávám svědomí své křídlům číst. Za průzračným nebem tma hltaje,hvězdy světel lžimi uťaty,stařenka za stolem umíraje,sněná tvář lepí dech na paty.
bélá růže
Vás zelené mi louky,pláně,z lesů pára,říše lepých sov. Stálý obraz hbité mlsné laně,na zapomenout není mnoho slov. Zkvetlých poupat bylo v dětském oku,na tisíc let křičí stále žít. Přát zrcadlu v slze slaném moku,bílou růži vidět lačně pít.
Nevyčítej hledem vyhýbavým...
Nevýčítej hledem vyhýbavým,se slovy jež nelze ovinout. Kolem hlasu,pronikavě známýmpouze dálka zná své prominout. Nevýbirej city podle růže,květy v sněhu nikdy nespatříš. jich občasné vůně za to může,že do mého srdce nepatříš.
Dvě víly.
V zanedbané části lidské síly,pohled ukryl tmavočernou šeď. Zjevily se mi dvě hezké víly,v čase listí měnící se měď. V luně září obrys mrtvé chvíle,trvajíce zhruba sekund pár. Utonul jsem v oku jedné víle,slzou na rameni unikaje par.
O koních
Větrem vane pot koňského chvění,násobený počtem množství sil. Neutichlo,to co slyšet není,nepřečtený kus života díl. Sladké tempo řídí uzdy prstem,který káže zpátky volný let. Z koňských žíní upletený prstenupoutal zde svobodu svých let.
Rozhořel kámen...
Rozhořel kámen tělo mé,se opět do vln moří chystáudusit kroky nebohé,jež pálí ústy dávná místa. Upadlo slunci světla den,tma prstem kárá svého lháře. Stavěl jsem nebe z cihel pěntekoucí ústy dvojí tváře. Držel jsem pevně svazek chrám,od zvonu pot stékal mou dlaní.