Písmák CHUŤ DEŠTĚ
Chuť deště – objímá Ti jazyk, když venku olizuješ dlouhé vlhké hodiny bytí jako zmrzlý rampouch ulomený zokapu střech. Chuť deště je samota zkřehlých pustin roztříštěná do tisíců bříšek prstů, jež hladí; svou symfonií polibků darovaných bláně bubnu hladí, hladí palčivým dotykem Tvé tělo uvězněné vně zdí, jež jsou naší vlastní klecí. Ty však nemáš klec, nýbrž celou voliéru mimo naše cely, jež je provoněna pachem likéru, jímž vesmír skrápí Tebe. Osamělého vprostřed davu dešťových dítek rozverných….
V PARKU
VPARKURaz při procházce nočním parkemsnad šálil jsem se vlastním zrakem. Ne. Uzřel jsem tam sexy ženu,však nahou vtrávě rozloženu. Jen moře vlasů kolem hlavy,bok bledý, útlý (to jsou mravy.
MÁJ?
MÁJ .
Byl pozdní večer – první máj,milencům nastal hříchu čas. Ach, křikl vtouze ženský hlas;těl laskotání skrylo háj. O lásce šeptal tichý mech,však porost ten lhal, bohu žel.