Bez jmen
Žiju v strachu potají
s duší smutnou, chudou
Věci, co jména nemají
že nejsou a nebudou
Dvě
Byla jedna duše vnímavá a milá prázdnou ránou hluše se v půl rozdělila Dva celky živé nahodou jak jedno jsou teď spolu a vzájemně si pomohou když jedna míří dolů.
křik
řve na místa pustá hlas, co nemá ústa bez očí pohledy nevidí srz ledy jež před časem vytvořili když z duše smutkem hovořili.
Vlasy
Vlasy V davu se ztrácí, když rozpustí vlasy a skrze ně sleduje všemožné krásy v poryvech větru ty vlasy jí vlají ty pramínky s vánkem si nesměle hrají Ta neviditelná a veselá duše sleduje lidi, jak k okolí hluše si hledí svého a k cizímu cize chovají zášť a stav zvláštní krize Tak pluje si davem a neznámem létá a vnímá ten spěch a hektičnost světa nekroutí hlavou, a neskrývá zájem že smířená se světem, jenž pro ní rájem A jinde žít nechce, jen tady má nás ty, co vidí přes vlasy, svět jejích kras Tam vidí jen někdo a ten, kdo spatří do duše její a do srdce patří Tak bloudí davem a za ní jsme my ti, co jí ochrání před vším, všemi A její vlasy, už může dát z očí světu se neskrývat na světlo vkročit….