08.03.2012 00:20 K dílu: .fragment 2. Aleš Závitek
Stylem mi to hodně připomíná Alberta Camuse a jeho příznačné "fyzické" popisy, které přitom odrážejí hlubší stránky člověka. Když si vzpomenu na Cizince, jako první se mi vybaví dvě scény: ta finální s knězem a pak věta: "Vajíčka jsem snědl rovnou z pánve." Líbí se mi způsob, jakým vkládáš důležité informace o popisovaných výjevech mezi řádky. Občas je ovšem až příliš znát, že se snažíš za každou cenu zůstat chladný a příběhově nezúčastněný pozorovatel - například věta: "Navíc: opačné pohlaví mi už nemá co nabídnout." Kdybys příběh prožíval jako vypravěč a nikoli jako pozorovatel, nemohl bys přece něco takového vědět. Celkově vzato výborné.
01.02.2011 14:37 K dílu: Moje sestra 2D Aleš Závitek
Náhodou, vůbec to nebylo tak špatné, jak píše ceder. Ale souhlasím s Honzykem ohledně té nesrozumitelnosti. Kdybych si nepřečetl nejprve povídku, patrně bych se v některých situacích nezorientoval.
02.01.2011 22:28 K dílu: Slabošští muži a vylepšené ženy Aleš Závitek
Strašně nucený styl - nedočetl jsem celé. Nemá tedy smysl komentovat povídku jako takovou, takže jen k tomu stylu: připadalo mi, že ses s ním nedokázal náležitě sžít, připomíná herce, který se za každou cenu snaží hrát (tedy nehrát), ale my vidíme, že hraje. - Například první věta je úžasná, ostatně i ta druhá se mi líbí, načež však přichází věta začínající ("Samozřejmě on se...") a ta už se mi zdá velmi špatná, jak kompozičně, tak i celkovou šroubovaností (například strojový výraz "připodobňoval" bych na začátku textu rozhodně nepoužíval - když už si čtenář zvykne na styl, podobné slůvko přehlédne, ale v druhé, třetí větě to zkrátka uhodí do očí). Pak třeba obrat "o čemž mimo jiné vypovídal" - také strašně frázovité, těmto neživým slovům, jako vypovídat, dokazovat, vyjevovat bych se v souvislosti s lidskou tváří raději vyhýbal, to už je lepší napsat třeba "prozrazoval" a nebo tu větu zformulovat naprosto obyčejně, já bych to třeba napsal takto: "rozhodně mu to nebylo dvakrát příjemné, ostatně už jenom jeho výraz byl dosti utrápený." Vím, tohle je spíše otázka subjektivního vnímaní, ale třeba ti to může pomoct. Některé slovní hříčky jsou dobré, ale nevystlal jsi je látkou, kterou bych ti věřil, nedal jsi jim, tak říkajíc, dobré zázemí, tudíž jsou tady k ničemu a působí spíše manýristicky, než chytře (jako právě třeba ty dvě první věty - jakkoli jsou samy o sobě velice dobré, spojím-li si je s celkem, už tak dobře nefungjí). Dost možná je to i tím, že ten styl je spíše chladný, než živoucí, je v něm cítit jistý kritický podtón a podobné hrátky (barevné, živé) se k němu tedy příliš nehodí - což se částečně vztahuje i k Wintrově kritice. Osobně si myslím, že se dá jen těžko text v er-formě vystavět na odstupu kombinovaném s občasnými hrátkami se slovy - to se dá pochopit v ich-formě, kde se neustále mění tvůj vztah (jako vypravěče) ke čtenáři a tudíž si můžeš dovolit neustále měnit náladu textu, aniž by měl čtenář dojem, že záměrně deformuješ text (přecejen u ich-formy se většina textu vztahuje přímo k postavě vypravěče a čtenář tedy vnímá text podvědomě jako vypravěčův subjektivní záznam skutečnosti a mnohé nejasnosti tak interpretuje jinak, než vypravěč). Tento text nepůsobí ani jako záznam reality (právě přes ony subjektivní deformace, které čtenáře neustále upozorňují, že je tady někdo, kdo stojí nad textem a kdo se přitom textem brání před čtenářovým úsudkem), ani jako experimentální hříčka (na to je ten text příliš kriticky zabarvený, je tedy vážně míněný, u experimentu je vždy třeba v sobě do jisté míry odbourat snahu napsat vážný text) a ani jako stylová exhibice (na to ti podle mě ještě kus pisatelského mistrovství schází) - jako vypravěč jsi nedůvěryhodný, jelikož sis dle mého nestanovil, co přesně s textem zamýšlíš. Také bych řekl, že by tomuto textu více slušela ich-forma - jako bys totiž kritizoval skrze to, co se hrdinovi děje, skrze situace, které nahazuješ, aby se mu děly, nikoli skrze to, co ho obklopuje a v takovém případě je ich-forma vždycky vhodněší volbou. Snad se někdy dostanu k přečtení celého textu, ale když nesedne styl, jakým je napsaný, je to těžké.
02.01.2011 02:13 K dílu: Mechanický pomeranč Aleš Závitek
Díky za názor. "Recenze trochu zvláštní (nad částí o hudbě ve filmu mi zůstával rozum stát, ale jsou to tvé názory a myšlenky, tvá věc)" - co konkrétně se ti tam nezdálo? "Na místo srovnávání s jinými filmy by mně osobně bylo milejší srovnání se samotnou knihou." - ano, to rozhodně, ale knihu jsem bohužel nedočetl.
28.12.2010 17:29 K dílu: Mechanický pomeranč Aleš Závitek
Už bych to možná i nechal být - ať napíšeš cokoli, já si to obhájím a naopak - ty můžeš napsat cokoli. Můžeš takto ocitovat třeba celý text: "Je zřejmé, že dnešní divák vnímá snímek jinak, než diváci v době jeho vzniku, a mnohá poselství mu pochopitelně unikají." - zbytečná informace. "Záměrně jsem se až doposud vyhýbal podrobnějším zmínkám o hudbě, která celým příběhem prostupuje a je použita natolik sugestivně, že si zaslouží svůj vlastní prostor" - k čemu taková věta? "Brzy zjišťuje, že během jeho bezvědomí došlo k zásadním změnám - ministerstvem podporovaný nápravný program, který byl ještě před nedávnem společností přijímán, je nyní zavrhován jako manipulativní a individuálnosti člověka odporující omyl." - popis děje. Pokud bych chtěl, napadnu tímto způsobem jakýkoli z filmových textů, které jsem kdy četl. Pokud jsem ti tedy v jednom z komentářů vyčítal, žes mi nenabídnul nic, než sled dojmů a v místech, kde jsi citoval, to bylo vždy jen zavádějící - tohle nemá smysl o nic větší, oddělit od sebe sérii vět, které se vzájemně doplňují, někdy navíc zcela nesmyslně - měl jsem před tím spíše na mysli, abys mi například na odstavcích, zaobírajících se obrazem, barevností či hudbou dokázal, že k ničemu nevedou, ne abys vyrval kteroukoli větu a napsal o ní, že jde jen o popis děje, i když tomu tak není, a tak podobně. Ale na tom nezáleží. V průběhu této diskuze jsem pochopil, že tě text zkrátka neuspokojil, nenabídnul ti to, co očekáváš od filmové studie. To chápu a nejspíš je ztrátou času, abychom si tady vzájemně vyvraceli názor toho druhého. To, co nabízí tento rozbor jsi prostě ve filmu, jak říkáš, sám viděl a neuspokojil tě tedy proto, že nepřinesl nic nového, nic, o čem bys po shlédnutí filmu sám nevěděl (ačkoli je zvláštní, že se v některých ohledech a názorech na film dost zásadně rozcházíme - příklad s osobností Beethovena - a ty přesto tvrdíš, že jsi ve filmu viděl všechno to, co bylo v textu, ačkoli tady je zcela evidentní, že ne - a zároveň z textu je velmi patrné, jak jsem to zamýšlel, ty jsi přesto dával jakýsi scestný příklad s rumem, který s tím, co bylo obsaženo v textu neměl vůbec nic společného). Jak říkám, můžeme se napadat donekonečna - vím, že je to zčásti také moje vina, ale nemohu jednoduše přehlížet to, s čím nesouhlasím, zvláště jde-li o můj text. Vůbec nejlepší by bylo, kdybych já mohl vědět, co jsi ty ve filmu viděl. A potom, "Vinetů" - to není moje chyba (respektive chyba textu), že ti ten příběh (Pomeranče) připadá banální. Já psal rovněž o tom, co jsem ve filmu viděl.
27.12.2010 18:59 K dílu: Kavka Aleš Závitek
V případě této povídky jsem udělal zásadní chybu a přečetl si nejprve některé komentáře. K samotné povídce jsem tedy potom již nemohl přistoupit zcela objektivně, což byla chyba, jelikož můj konečný požitek ze skvěle napsaného díla nebyl natolik silný. Celá scéna s horolezkyní, zvláště pak popis ženy, je úžasný. Cítím v ní nádech jakéhosi intimního dramatu, které ve své nevyřčenosti podléhá až absurdní komičnosti. Jak je tato pasáž sepsána, k tomu netřeba nic dodávat. Zde, na Pismáku, z toho co jsem zatím četl, patříš rozhodně k těm nejlepším - co se popisu týče. Líbí se mi, že jsi na relativně krátkém prostoru dokázal propojit tři časové roviny a tři zcela rozdílne "světy" (pravnuk nachází dopis s povídkou; příběh povídky; Kafkova odpověď). Odděluješ tyto časově (pravnuk - přítomnost; Kafka a prapraděda - minulost (je úžasné, že je vnímáme jako současníky a v konfrontaci s pravnukem je tedy stavíme oba vedle sebe: jako velké osobnosti; a konečně "nečasový" svět povídky) a především prostorově (každý svět je úplně jiný, ale zároveň je čímsi povědomý (nález prapradědova odkazu na půdě přípomíná známe scény, kdy se přehrabujeme v rodinných "pokladech"); svět povídky zase připomíná světy, které v některých svých dílech vytvářel Kafka (zdánlivě prázdný prostor (např. Proměna - jen jediný pokoj) - odcizenost a současně blízkost lidí); Kafkova odpověď je potom neskutečně chytrým spojením těchto dvou světů, ale k tomu se hned dostanu). Kdosi ti tady vyčítal jistou něvěrohohodnost či nepravděpodobnost Kafkovy odpovědi. Tohle je hloupost - kdo hledí na tento odstavec jako na pokus o imitaci Kafkova myšlení. Ty zde totiž (alespoň jak já to chápu) velmi promyšleně kombinuješ dnešní svět s tím, ve kterém žil Kafka. Bouráš nečekaností Kafkovy odpovědi veškeré představy, které jsme o něm měli a rovněž se vysmíváš neustálé pseudointelektuální snaze Kafku nějak interpretovat. V tomto odstavci ničíš "Kafkův mýtus". Jako bys na nás apeloval: Nechápejte Kafku tak, jak je obecně chápán, nechápejte ho jako někoho, kdo žil na okraji (myšlení), chápejte ho naopak jako někoho, kdo uměl kritizovat, když se mu něco nelíbílo a kdo uměl pochválit, když ho něco nadchlo, kdo prostě chápal trochu jinak, než chápeme my, ale ve své podstatě to nebyl žádný podivín." Omlouvám se za tu rozvláčnost, ale opravdu jsem byl textem nadšen. Chystám se na další tvé texty, rozhodně jsem tvým stylem zaujat.
27.12.2010 18:18 K dílu: Ivan Hlas - Za barevným sklem Aleš Závitek
Vcelku dobré, ale narozdíl od některých komentujících si nemyslím, že jde o recenzi. Spíše než za recenzi, bych to považoval za jakousi upomínku či doporučení - ano, jistě, i recenzi můžeme chápat jako určité doporučení, ale v té dochází k jistému zhodnocení, což se zde nestalo. Nedostává se například vůbec na literární kvalitu knihy, řesíš pouze osobnost, která je v knize řešena a částečně i to, jak ji řeší kniha - určitě, jak podotýká Dero, chybí ukázky. Ten text je spíše jen takovým nostalgickým zvoláním a jako takový ho lze jen těžko hodnotit. Napsané je to přehledně. (Recenze, jak si je představuji já, tady píše třeba Stvn.)
27.12.2010 18:02 K dílu: Kráčel Aleš Závitek
Stylistický exibicionismus. Předvádíš, že zvládáš řemeslo a čeho chceš dosáhnout, že dosáhneš - tímto textem šťoucháš do čtenáře, ověřuješ si jeho bdělost, zjišťuješ, zda-li je připraven na to, co chceš opravdu sdělit. V závěru experimentuješ, nic tě k tomu ovšem nežene - experiment nutíš. V rámci dlouhodobějšího procesu tvoření ambiciózního autora lze toto dílo chápat jako další ze stavebních kamenů při budování osobitého stylu, samo o sobě však nemůže fungovat více než na bázi impresionistické čtrty, která, třebaže zvládnutá, literárně neuspokojí. Alespoň mě tedy ne.
25.12.2010 05:03 K dílu: Mechanický pomeranč Aleš Závitek
Nejprve tedy k první části. "pokud jsi text psal jako určitý kompromis mezi odborností a přístupností veřejnosti, není nepravděpodobné,že se najde člověk, kterému nebude připadat jako jedno ani druhé." - s tím souhlasím. "přesto mi ale jasné není, k čemu je dobré rozebírat podobnost jednoho filmu s druhým." - řekl bych, že jakékoli srovnání utváří lepší představu o daném díle - tzn. vytyčím-li, čím se dva filmy vzájemně liší, lépe a mnohem srozumitelněji tím vyjádřím, o co "šlo" ve filmu inkriminovaném. Srovnání zkrátka a dobře podněcuje představivost (nesmí to být samozřejmě srovnání scestné, což tohle, ani srovnání s Fincherem není). "na druhou stranu části určené "nevzdělané veřejnosti" mi nic neříkají - připadá mi zkrátka, že to, co se dočítám, je z filmu celkem jasně vidět, a od kritiky bych čekal, že mi odhalí to, co tam nevidím." - ano, byl to její cíl, ne každý divák však vidí to samé a stejně. "a když vynecháme faktické informace o filmu a jeho místě mezi dalšími filmy (první kategorie) a explicitní popis scén (druhá), zbudou obecná tvrzení, v kterých prostě význam nenacházím - viz ty zmíněné." - s tímto nesouhlasím, respektive nesouhlasím s tím, že jde o pouhý popis scén, jejich jakýsi výklad je zde myslím vcelku zřejmý, ale k tomu se dostanu níže "mezi hudbou a člověkem nevidím morální kontrast, člověk má morálku, hudba ne. a "poslouchá dobrou hudbu a je zlý" se podle mýho názoru neliší od "pije dobrý rum a je zlý"." - tohle je, promiň mi to slovo, naprostá blbost. Je snad zcela jasné, že ve filmu nejde pouze o "vztah k hudbě", ale k samotné osobnosti Beethovena jako jejího skladatele (viz předešlý komentář) - v tom je hlavní těžiště onoho morálního rozporu - být tam hudba sice nádherná, čistá, vážná, nicméně nepojmenovaná, žádný morální rozpor by, jak tvrdíš, opravdu nevznikl, takhle je tam však zcela evidentní. "podíl hudby na syžetu - nepřesně jsem se vyjádřil: jistě, hudba ve filmu hraje zásadní roli, ale není co z toho vyvozovat. připadá mi to prostě stejný jako tvrdit,že ve vinetůovi hrajou zásadní roli koně." - opět nesmysl, de facto nesmyslný příklad. Kůň se sám o sobě váže k žánru (westernu - chápu, že jde o nadsázku, ale přece...) - spojitost mezi Beethovenem a mladým psychopatickým rebelem skutečně žádná není... ale o to nejde, ta hudba posunuje příběh, což je v hraném filmu velmi ojedinělý jev, aby hudba (nikoli pouze jako skutečnost (faktická přítomnost znějící hudby za obrazem), ale také hudba jako symbol čehosi ctnostného - ta hudba tady opravdu funguje především symbolicky, až pak následuje její význam obrazotvorný) takto zasahovala do příběhu. Také mohu dát příklad: přehlížet podíl hudby v Mechanickém pomeranči na příběhu je stejné, jako bys chtěl v pohádce přehlížet přítomnost tragického konce - zkrátka se tomu nevyhneš. Je tedy třeba se tím zabývat už jen proto (kdyby nic jiného), že to prostě nikdy nikde jinde nebylo, není a nejspíš ještě dlouho nebude. K druhé části. "Jak je známo, film by nejspíše nikdy nevzniknul nebýt mladého Malcoma McDowella – encyklopedická informace" - ano, souhlasím, ale uvědom si, že jméno hlavního herce muselo být chtě nechtě v textu zmíněno, tomu se nelze vyhnout, což se vztahuje i k tomuto: "Již z prvního záběru na nás zapůsobí jeho osobité charisma, které zúplní naši představu o Alexově tváři po dočtení literární předlohy Anthonyho Burgesse – příklad té prázdné věty – že zapůsobí osobité charisma hrdiny mi můžeš říct o jakémkoli filmu, aniž bych se cokoli dozvěděl. Vinetou." - zde totiž vůbec nešlo o to osobité charisma, to byla skutečně jen fráze, ale především o to, že autorem předlohy byl Burgess - podle mě to bylo pořád chytřejší, než napsat: Předlohu napsal Burgess. Co se týče těchto informací, encyklopedických, jak říkáš - k podobnému textu zkrátka nejde přistupovat způsobem: pro čtenáře není problém si toto vyhledat, pokud chce, najde si to sám - já, jako autor podobné práce, zkrátka musím některé údaje uvést. "tváři kruté a nelítostné, ale také bezbranné a hledající. - to je dost obecný, ne?" - souhlasím. Jsou některé výrazy, kterým se stále vyhnout nedokážu, je to způsobeno především kompozicí celého textu, některé "stmelovací" fráze zatím stále potřebuji. "Alex, jakožto hlavní aktér příběhu zasazeného do poněkud pochybně svérázných kulis moderního sídliště, vyrůstající s matkou nosící na hlavě fialový chuchvalec vlasů a nesebevědomým otcem, nám musí od prvních okamžiků připadat jako člověk, který se nenarodil pro místo, ve kterém žije, nýbrž pro místo, o které musí bojovat. - klišé, o místo, ve kterém dotyčný žije, se bojuje téměř v každém filmu,ne? Vinetou." - no, to jistě jde, ale zde je ten kontext poněkud jiný... Alex a jeho, řekněme, přístup ke společnosti boj zrovna moc nepřipomíná, jedná se poměrně o jednostrannou záležitost, pouhá anarchie bez vnějšího cíle a smyslu - alespoň tak může na diváka působit (a řekl bych, že i působí) první dejme tomu třetina filmu (nemotivovaný sled násilných scén - Kubrick se ani neobtěžuje naznačit jakoukoli příčinu takového chování) a co nemá příčinu boje, není přece ve své podstatě boj... Přesto jsem napsal, že o boj jde, proč? - je to ta jedna krátká sekvence následující po poslechu Deváté (rodiče sedí u stolu, matka Alexe upozorňuje, že nebyl už týden ve škole, rozhovor s vychovatelem), právě tento sled zdánlivě bezvýznamných událostí naznačuje nejen odcizenost Alexe vůči světu, ale odcizenost světa vůči Alexovi (apatie rodičů: zdánlivě mají o Alexe zájem (jejich rozhovor), ale k ničemu ho nemotivují, matku nijak zvlášť nezajímá, že nejde zase do školy, na nic se neptá a "hledí si svého"; rozhovor s vychovatelem: zde je nastíněn první "problém" (doposud to bylo jen násilí, kterému nestálo nic v cestě), který pro změnu ignoruje zase Alex, divák má tedy opět dojem, že k žádnému konfliktu nedochází (násilí v celé první třetině filmu je totiž zcela nekonfliktní - samozřejmě ve smyslu narace/zápletky - zápletka zcela chybí - zvrat přichází až v podobě scény, kdy je Alex zrazen svojí partou (scéna na schodišti) a tato scéna se paradoxně OPĚT nevztahuje k Alexovi a společnosti (konflikt nevniká kolem tohoto vztahu), ale k hierarchii v Alexově partě (nevzniká konflikt násilí-společnost, ale násilí-násilí (nasilí samo sebe napadá) - ale pokud si uvědomíme ty dvě zásadní scény z první třetiny filmu: rozhovor Alexe s matkou přes dveře a rozhovor Alexe a jeho vychovatele, pochopíme, že Alex, ač tomu vůbec, ale vůbec NIC jiného nenasvědčuje je v podstatě jen dalším archetypem filmové bojovníka, z tohoto hlediska tedy nepatří k nejoriginálnějším postavám (Alex se stává originální postavou až v momentě, kdy nemůže páchat zlo, protože je mu v tom uměle bráněno - i skrze hudbu). "Způsob boje, k němuž do značné míry směřují už samotné okolnosti jeho života a k němuž se nakonec uchýlí, však pobuřuje diváckou obec dodnes. Alexovi se nelíbí maloměšťáctví a především lidé, kteří mu říkají, co má dělat a co je vhodné - přesto nejsou tito lidé objektem jeho boje, tím jsou naopak lidé, kteří do jeho života interaktivně nezasahují, lidé stávající se oběťmi neúprosné náhody. - popis děje, ne interpretace." - Způsob boje, k němuž do značné míry směřují už samotné okolnosti jeho života a k němuž se nakonec uchýlí, však pobuřuje diváckou obec dodnes. Alexovi se nelíbí maloměšťáctví a především lidé, kteří mu říkají, co má dělat a co je vhodné - doposud skutečně popis děje, stejné, jako kdybych napsal: byli čtyři, chodili a každého mlátili. - přesto nejsou tito lidé objektem jeho boje, tím jsou naopak lidé, kteří do jeho života interaktivně nezasahují, lidé stávající se oběťmi neúprosné náhody. - zde už jde o důležitý (ač právě pro tebe třeba patrný) výklad, nikoli popis - celá ta věta se totiž vztahuje k výše popsanému: jde o další klamný aspekt, na jehož základě si máme myslet, že Alex nebojuje, že nebobuje, protože mlátí někoho, koho vůbec nezná - a motiv náhody je vůbec důležitý pro třetí část filmu, kdy je Alex k obětem, které si vybral na principu NÁHODY znovu náhodně sváděn, přesto máme jako diváci dojem, že jde o zřejmý tvůrčí kalkul, o emoční manipulaci, že je tady princip náhody z první části popírán a do děje vstupuje téma osudovosti (náhoda už tedy ztrácí svůj prvotní význam - náhodná volba obětí, náhodný zásah do předem nevybraných osudů). Takovou skutečnost, že je téma náhody stěžejní pro výklad Alexova jednání, jsem uvést musel, ať už ti to připadá z filmu zřejmé (a ono je) nebo ne, nejde však o popis děje. Jde o zcela zřejmou interpretaci. "Boj totiž pro Alexe představuje cosi neosobního (stejně jako pro Kubricka). Nemá být ekvivalentem osudových příčin či sociálně nebo morálně podbarvených motivací – to je naprosto zřejmé." - ano, to už je zcela subjektivní. "Násilí se zplošťuje na pouhý přežitek. - obecná fráze, do který si dosadím, co jsem ve filmu viděl sám." - nesouhlasím. Následuje věta: "V Alexově životě chybí skutečná ambice, která by mu zajistila vidinu budoucnosti." Násilí jako přežitek se opět vztahuje k sekvenci poslech Deváté-matka budí Alexe-rozhovor rodičů-rozhovor s vychovatelem: po noci, kterou strávil Alex pácháním toho nejhrubšího násilí, se prochází ležérně po bytě, "přeje matce pěkný den v továrně", s ironií a důvtipem komunikuje s vychovatelem, můžeme tedy snadno vyvodit, že to, co se předchozí noc událo Alex nepovažuje za UDÁLOST, nýbrž přežitek všednosti, něco, co v jeho životě sice zaplňuje prázdné místo, nepředstavuje však zároveň nic výjimečného. Podobně, jako fotbalistu nebude po desíti letech profesionální kariéry fotbal uspokojovat tak, jako kdysi. "V Alexově životě chybí skutečná ambice, která by mu zajistila vidinu budoucnosti. - zřejmé z filmu" - očividně sis to nespojil s předchozí větou. "O té Alex nepřemýšlí, nepřipadá mu hodná myšlenky. Ambicí není dokonce ani samotné násilí. To přichází bezprostředně a právě z oné bezprostřednosti vyplívá jeho nedozírná krutost. - krutost podle mýho názoru nemůže vyplývat z bezprostřednosti,ani metaforicky." - tady nevím, co ti vyvracet, protože nevím, jaký je tvůj názor, mohu každopádně jen říct, že já myslím, že může. Krutost je přirozenost člověka (i zvířete). Je tedy zcela logické, že může vyplynout bezprostředně, aniž by byla logicky či rozumově zamýšlena.
24.12.2010 22:12 K dílu: Mechanický pomeranč Aleš Závitek
"chápu význam hudby v rámci filmu, nicméně nechápu význam faktu, že má hudba význam v rámci filmu - což je to, čímž jsi se, tuším, zabýval." - ano, z tohoto hlediska můžeme nazírat na každý fakt nebo informaci, která nám nic nového neozřejmuje ani nepřináší, jako na zbytečnou, otázkou je, zda-li je tak těžké pochopit význam takového faktu v rámci práce či rozboru na předem dané téma - širším kontextem tady míním spektrum potenciálních čtenářů takové práce. Navíc v tomto konkrétním případě se jedná o film, kde už využití hudby přesahuje běžné používání hudby pro zhutnění audiovizuálního dojmu či vyvolání konkrétních emocí v hraném filmu, proto mi na uvedení (potažmo dalším rozvedení) tohoto faktu v práci o Mechanickém pomeranči nepřipadá nic NEPOCHOPITELNÉHO. Že je to z tvého pohledu zbytečné, budiž, ale nepochopitelné? Opravdu? Opravdu upřímně nechápeš, proč se práce o Mechanickém pomeranči něčím takovým zabývala? ""A proč je důležitý, že se podílí na ději?" - fajn, z pohledeu pop-kulturního významu filmu, prosím. díky za odpověď." - chápu správně, že ses mě tady ptal, PROČ je důležité, že se hudba podílí na ději? Pokud ano, nejspíše jsem v předešlém komentáři přehlédnul slůvko "proč", za to se omlouvám. A omlouvám se i za to, že absolutně (nyní, zpětně) nechápu význam, smysl, té otázky a především obratu "proč je důležité". Kdybych se tě zeptal: A proč je důležité, že ten film vzniknul? - Dokázal bys mi odpovědět? Můžeme se snažit vyložit a pochopit smysl hudby v tom filmu, můžeme se snažit analyzovat, jak formovala či deformovala syžet a fabuli, můžeme rozebrat některé scény a zhodnotit, jak fungují audiovizuálně, ale těžko můžeme v souvislosti s uměleckým dílem odpovědět na otázku "proč je důležité?" Upřímně tady ani nevím, co přesně bys chtěl vědět, co v textu není. V otázce hudby a jejího využití. Ano, na otázku "proč je to důležité" ti opravdu neodpovím, to přiznavám. A pokud bych se o to měl pokusit, muselo by jít zákonitě o nadinterpretaci. Nejsem si v tomto případě jistý, zda nemáš na mysli aspekty použití hudby, přesahující samotný film (soudím dle toho, že jsi byl relativně uspokojen "fajn, z pohledeu pop-kulturního významu filmu, prosím" mojí předešlou odpovědí - tam však došlo k mýlce z mé strany, neber tuto příliš vážně), to znamená otázku typu: proč je důležité, že hudba ovlivňuje příběh - nikoli ve vztahu hudba - film, ale ve vztahu hudba/film - divák. Ano, pravda, otázce vztahu film - divák se práce tolik nevěnuje, ale to ani nebyl její účel. Šlo mi o to, abych ti tedy odpověděl na otázku proč jsem to psal, napsat studii Mechanického pomeranče, která ač bude vykazovat jisté prvky analýzy, bude stále přístupná takříkajíc "neodborné veřejnosti". Proto ty věčné otázky, proto některé fráze, které ty nazýváš jako klišé a já bych s tebou u některých konkrétních obratů snad i souhlasil, ale tvrdit, že celá ta práce sestává pouze (nebo téměř celá) právě z takových klišé a prázdných slov, to je blábol, to sám víš (je zrovna tak klišé napsat: téměř všechno, co jsem v té praci četl, už vím, většina obratů jsou nicnepřinášející fráze... navíc jsi ve své kritice sám nepřinesl nic, co by mělo nějakou ambici mi pomoci, šlo ti jen o strhání toho textu - například úseky, které cituješ, mají v textu jasnou funkci: drží si čtenáře, usilují, aby byl i více či méně odborný text stravitelný a čtivý - odpovědi na tyto úseky jsou úplně jinde, to už ty ale vůbec neřešís, nezaobíráš se místy, kde analyzuji (ať už v tvých očích objevně či neobjevně), řešíš místa, která kladou otázky, na něž odpovídá text jako celek a informace v něm přinášené). Ta práce, ač možná v tvých očích nepřináší nic, co bys sám ve filmu neviděl, není prázdná, to moc dobře víš. Napsal jsem ji také proto, abych přinesl několik postřehů, které se mi zdály zajímavé a které jsem ve spojitosti s tímto filmem ještě nikde neviděl/nečetl a které dle mého nejsou provařenými frázemi užívanými ve spojitosti s tím filem dnes a denně(jistě: je zcela obyvklé se o "Pomeranči" dočíst, že řeší násilí, je brutální, provokativní atd., ale není až tak obvyklé číst, že násilí v tomto filmu připomíná například Scorseseho styl - jestliže to tak připadá tobě, dobrá, já to budu akceptovat a budu tě považovat za náročného diváka, kterého svými pracemi nikdy neuspokojím, ale neříkej mi, že ta práce sestává z provařených klišé, on je totiž velký rozdíl mezi klišé tak nějak badatelských či vědeckým a klišé názorovým, klišé, které my považujeme za klišé proto, že nám ten pohled nepřipadá nový) a současně nejde o nadinterpretace či badatelské mystifikace. "tvou otázku na závěr (kromě podílu hudby na syžetu, což mi nepřipadá jako zásadní fakt) lze zodpovědět jakýmkoli filmem (s výjimkou němých teda:))." - zde se tedy razantně rozcházíme v samotném názoru na užití hudby v tom filmu. Mně tedy narozdíl od tebe připadá zcela výjimečný (a zásadní) podíl hudby na syžetu v tom filmu. Výjimečný už jen proto, že podobnou alternativu v žádném jiném filmu zkrátka nenacházím (ve filmu, který tedy sám o sobě není nějakým způsobem zabarven už z principu hudebním tématem (Amadeus, Ve stínu Beethovena nebo třeba muzikály) a nebo mě žádný takový film nenapadá a ani nenapadl, když jsem pokládal onu otázku. A už vůbec si nevybavuji film, kde by hudba tvořila příběh (přímo do něj zasahovala - zvláště je to patrné při Alexově léčbě a následně při sebevražedném pokusu) a současně byla tak mistrně sladěna s obrazem (příklady v předchozím komentáři). Žádný takový film nejspíš ani neznám - film, kde by určitý podíl hudby zasahoval snad do každé složky filmového vyjádření (obraz, fabule a syžet, výpověď (scéna z úvodu, kdy Alex za poslechu Beethovena reflektuje své představy a myšlenky, načež následuje přechod do všedního dne, Alex prochází bytem, zatímco Devátá stále zní), provokace či kontroverze (ten zdrcující morální kontrast mezi Beethovenem a jeho obdivovatelem Alexem zkrátka přinejmenším kontroverzní je (navíc i sem můžeme zahrnout scénu, kdy Alex poslouchá Devátou a představuje si "zlé" výjevy a vypráví o jakémsi "blahu")) a konečně i ten pop-kulturní význam, kdy se historická figura Beethovena střetává s moderním světem gramofonových desek a punkových skupin (dochází tedy i k jistému přiblížení vážné hudby tehdejšímu divákovi (podobně jako v případě Formanova Amadea)). Proto tedy ta otázka - to, že nápíšeš, že podíl hudby na syžetu ti nepřipadá jako zásadní fakt (!!!), mi jenom dokazuje, že na tuto frázi (jak byla otázka nazvána) prostě odpověď nemáš. Tvůj dodatek "s výjimkou němých teda" tedy nechápu už vůbec, ale to necháme raději být. "viditelně jsem tě naštval, což jsem neměl v úmyslu a mrzí mě to." - ne, pleteš se, nikdy jsem se nenaštval, pouze zcela přirozeně bráním svůj text "proč se mi text nelíbí jsem, myslím, zdůvodnil; že se mnou nesouhlasíš, s tím nesouvisí." - to není pravda, pouze jsi vyjmenoval, co se ti na něm nelíbí, nic jsi nezdůvodňoval. Jediné, co jsem se z tvého komentáře dozvěděl, že ti ten text připadá plný klišé, což jsi podpořil citací otázky, která byla spíše řečnická, než analytická a neměla tedy ambice splňovat to, co jsi ty vytýkal celému textu. Ano, jsou tam otázky, které mají, řekněme, usnadňovat čtenářovo chápání toho textu a dál, kde jsou ta klišé? To, že zmiňuji, že jde o kontroverzní film? Jistě, to všichni víme, ale v textu vysvětluji, proč a čím je ten film kontroverzní a co tato kontroverze způsobila, nemáš tedy pravdu, pokud tvrdíš, že by z textu nezbylo takřka nic, kdybych tyto fráze odstranil. Jednoduše mi tvá kritika nepřipadala úměrná kvalitě textu, neber tedy to, co jsem napsal v předešlém komentáři nijak osobně. Sdělil jsi mi pouze (a použil při tom bezobsažný pismácký žargon) to, že se ti text nelíbí a připadá ti zbytečný a nicneříkající. Nevím o způsobu, jak důstojně hájit svůj text, když mi napíšeš, že všechno, co v textu píšu, sám už dávno víš - mně taková informace nic neřekne, já nevím, co ty víš, potažmo nevím, co ti ten text mohl nabídnout. Pokud mohu, rád bych se zeptal, kolikrát jsi Mechanický pomeranč viděl? Je to opravdu jen otázka na okraj, neber ji tedy nijak vážně.
24.12.2010 14:34 K dílu: Mechanický pomeranč Aleš Závitek
Ještě co se týče výběrů: nevím, jakou zde mají či nemají váhu, ale myslím, že to bude vždy jen otázka subjektivního pohledu. Takže tvrdit: "nechápu, jak mohl výběr obdržet tento text" je stejné jako tvrdit, proč ho právě tento text neobdržel. Podobné zbytečnosti podle mě nemá smysl vůbec psát, není to nutné. Zvláště když záhy dotyčný dodá: "aniž bych patřil k těm, kterým to vadí, jenom je mi to nepochopitelný" Co je toliko nepochopitelného na tom, že někoho oslovil (a třeba i hodně oslovil) text, který tebe zcela minul? Proč tady píšeš cosi o výběrech, když tě ten text koneckonců ani nezajímá (vždyť jsi ho vlastně ani nedočetl do konce)? Očekáváš, že ti dá Artur Chyba odpověď, že zdůvodní svůj výběr? - jiný smysl v tomto bezhlavém zvolání totiž nenacházím.
24.12.2010 14:22 K dílu: Mechanický pomeranč Aleš Závitek
Vzhledem k tomu, že svoji kritiku ničím rozumným nepodpíráš (respektive nepřinášíš jediný argument), zareaguji pouze na první část tvé "kritiky" Na jednu stranu píšeš, že tato práce nenabízí nic, co bys sama ve filmu neobjevila (neobjevil), na druhou stranu ti však uniká význam hudby v tomto filmu - velice zajímavé. (Aby nedošlo k mýlce, reaguji na tento odstavec: "Jak hudba boří hranice morálky? uráží? provokuje? co znamená promyšlený ladění s obrazem? A proč je důležitý, že se podílí na ději? / ale nečetl jsem to úplně celý, tak třeba ne všude.") Možná to chápu špatně a ty se mě naopak ptáš zpětně, jelikož odpovědi na tyto otázky v textu nenacházíš, odkazovat tě na konkrétní úseky textu mi připadá velmi nízké, ale budiž. Tak tedy: "jak hudba boří hranice morálky?" - jednoduše řečeno už tím, že vyvolává následující otázky: "Proč máme velkolepou hudbu podvědomě řadit k neduhům společnosti, proč má Alex stejný odpor k hudbě, jako ke svým dřívějším zločinům, které s oblibou páchal, chce nám tím Kubrick (potažmo Burgess) naznačit, že vnímání krásy je neměnné a nezávislé na konkrétním člověku, nebo jednoduše útočí na ega přemoudřelých intelektuálů, které mají Alexovy sympatie s Beethovenem pobouřit?" Morální jednoduše řečeno není to, že poslouchá evidentní psychopat právě Beethovena - hudbu člověka, který usiloval o ctnost a čistotu morálních zásad jako málo jiných: je to myslím vcelku jasné. "uráží?" "provokuje?" - to se také vztahuje k předešlé odpovědi (resp. otázce): Člověk, který zcela zjevně ničí vše, co se mu dostane pod ruku a současně vzhlíží k tomu nejkrásnějšímu, co vůbec může být, k Největší hudbě, může být jistým způsobem urážlivý, či provokující, zvláště pak pro někoho, kdo této hudbě sám propadá. (Z podobných důvodů je dodnes některými ignoranty zavrhován Wagner, což ale jistě víš - mimochodem mezi Wagnerem a Hitlerem, a Beethovenem a Alexem, také vidíme jisté analogie...) "co znamená promyšlený ladění s obrazem?" - tady si nejsem dost dobře jistý, co přesně ti není jasné, ale pravdou je, že v této práci jsem se vztahu hudba - obraz nevěnoval tak důsledně jako hudba - příběh, přecejen jsem byl omezen jistým rozsahem. Ale z těch zásadních scén, kdy bylo kombinace obrazu a hudby opravdu dokonalá bych zmínil alespoň tu již v práci citovanou "zrychlovačku" za zrychlené hudby od Rossiniho, nebo naopak zpomalenou scénu, ve které se Alex "vypořádá" se svými parťáky a potom samozřejmě Molto vivace doprovázející Alexův pokus o sebevraždu a nakonec skvělou střihovou montáž hned z úvodu rovněž za tónů Molto vivace Deváté symfonie. "A proč je důležitý, že se podílí na ději?" - tahle otázka je pro mě ovšem už zcela nepochopitelná, protože se jí text zabývá, troufám si říct, vcelku důkladně a pro někoho, kdo se nazývá (zcela evidentě jde sice jen o zbabělý egoistický úšklebek individua, které zdánlivě nerozumí tomu, co přitom plně "pochopilo", ale budiž) kinematografickým negramotou, až příliš důkladně. Tady se mi opravdu nechce hledat v textu konkrétní pasáže, tak jen přibližně: je to například odstavec řešící pop-kulturní význam filmu, nebo některé části odstavce, ze kterého jsem výše citoval a další místa. Vím, že jsem na začátku avizoval, že se vyjádřím jen k prvnímu odstavci tvého komentáře, ale... "jako kritika, která mi má otevřít oči, mi to ale připadá nedostatečně hluboký - většinu z toho vidím sám, zbytek mě většinou nezajímá." - tady se nabízí otázka, nejsou-li ty části textu, které tě nezajímají, současně textem, kterému nerozumíš "tak i tak mi vychází, že je to text pro text - ono vlastně není co říct, ale chce se mluvit." - mýlíš se, tady skutečně není čím argumentovat, text a tvé totální nepochopení jeho smyslu argumentuje samo o sobě. "což se jenom ptám, jestli jsi za to dostal rozumně zaplaceno, proč ne. ale když už stojíš o kritiku..." - o kritiku stojím, tu tys mi ovšem nenabídl, nebo považuješ tento sled nicneříkajících dojmů za kritiku? - pokud si takto kritiku představuješ, potom chápu, proč ti tento text nic neříká. "a co znamená tvrzení, že ho nelze prožít v klidu a bez emocí?" - vytrháváš myšlenku z kontextu myšlenek, které ji zdůvodňují! Je to, pokud si dobře vzpomínám, věta, ukončující odstavec, v němž jsem se zabýval srovnáním Fincherova a Kubrickova stylu a snažil jsem se sdělit to, že Kubrickovo násilí, resp. jeho pojetí násilí (především vizualizace tohoto, i například choreografie (např. Alexův tanec před znásilněním), už samo o sobě útočí na divákovi emoce, v případě Klubu rváčů je to trochu jinak, tam dochází spíše ke ztotožňování s postavami (resp. s násilím). Na závěr otázka pro tebe: Jmenuj film, v němž by se hudba podílela na samotném příběhu, bourala hranice tradičně vnímané morálky, provokovala, urážela a v neposlední řadě tak promyšleně ladila s obrazem.
12.12.2010 00:57 K dílu: Mrtví v nás Aleš Závitek
Velmi, velmi dobré. Více k tomu snad napíšu později. Co se týče posledního odstavce: Bravo.
08.12.2010 19:03 K dílu: Plody tak vysokých topolů Aleš Závitek
Myslím, že jsi ne zcela pochopil moji kritiku, v některých ohledech ti však rozumím. Notnou část mého komentáře sis nejspíš vyložil jinak, než jsem ho zamýšlel, nebo jsi jej cítil jako silně kritický, což bych chápal, kdyby bylo tvým úmyslem nabídnout prostřednictvím textu nové, originální obrazy, které dle mého nenabízíš, vynikáš (v tomto díle) v nečem zcela jiném. Píšeš: "Rozhodně radši to napíšu takto a chybně..." O tom, zda bylo něco chybně napsáno, nebo ne, nepadla jediná zmínka. Jistě, vykládáš mi tady svoji (a tu jedinou pravdivou, vzhledem k tomu, že jsi autor) interpretaci této konkrétní věty, mně přitom nešlo o to ji nějak vyložit, či dešifrovat, zaujala mě tvá práce s jazykem a především motivem měsíce, což už je sám o sobě v literatuře (a nejen tam) dost omšelý symbol. Ty si přitom pohráváš se slovy a měsíc, který obvykle pluje oblohou, září na obloze, nebo vstupuje do úplňku, je najednou "čímsi neúprosně tažen", což je úžasné ozvláštnění toho klišé, které symbol měsíce v literatuře obvykle představuje. Podobné je to i s těmi "bílými mraky". "Co se týče přidání jakési záhady - síly, která to vše vleče, tak to nebylo myšleno jen aby to bylo hezké a vypadal jsem učeně, nýbrž jsem za tím sledoval určitou myšlenku..." Ještě jednou podotýkám, že jsem neinterpretoval (!) ve svém komentáři tvůj příběh, význam, rozebíral jsem, jakým způsobem po jazykové stránce pracuješ s těmito provařenými klišé, mezi něž patří například právě měsíc. Celkově mě velmi mrzí tvůj negativní tón, já jsem byl přitom tvým textem, dá se říci, nadšen.
08.12.2010 14:54 K dílu: Terezka Aleš Závitek
Řekl bych, že zde máme co dočinění s mistrovským textem. Naprosto skvěle je zde vyjádřena jakási lehká naivita hlavního hrdiny a současně nedozírná barvitost jeho světa - ten je pak konfrontován se šedivým světem jeho okolí. Text je plný silných popisů a obrazů (viz. první odstavec, či věta: "Do kavárny vstoupil objat těžkým závěsem, který mu zároveň sundal šálu a položil ji na zem"), výchozí situace je přitom banální, nezajímavá, všední. My, čtenáři, se nebavíme touto situaci, ale tím, jak ji registruje hlavní hrdina: tento text je v první řadě vypravěčský. Volíš er-formu, což ti dává více prostoru k popisnosti, zde je to navíc chytrá volba i z toho hlediska, že po psychologické stránce prakticky není co rozebírat (čemuž by ses nemohl vyhnout, jestliže bys volil ich-formu)a těmi několika větami, kterými jistou psychologii postihuješ, vyčerpáváš téma (alespoň v intenci krátké povídky). Psychologie je pro tebe jen jakýmsi rovnítkem mezi světem racionality (reality) a snění. Můžeš se tedy naplno věnovat poetice svého příběhu, svých postav a světa, do něhož jsi je uvrhnul, aniž bys musel mít obavy z toho, že tvoříš plytký text.
08.12.2010 14:20 K dílu: Plody tak vysokých topolů Aleš Závitek
Velice osobitý text, využívající zdánlivě inovativních vypravěčských a především stylistických postupů, ale Ty přitom "pouze" převracíš a renovuješ, co již dříve prošlo nespočtem obměn. Patrné je to na jazyku: například věta: "A měsíc, ledově zářící, čímsi neúprosně tažen oblohou..." - základní premisa této věty je nanejvýš jasná a srozumitelná (v podstatě stačilo napsat: Svítil měsíc, či Na obloze zářil měsíc), nikoho dnes již "měsíc", ani "obloha" nepřekvapí, jde o to nejsnadnější v prostoru imaginace, čeho se může spisovatel chytit (měsíc, moře, řeka, noční obloha, chladný vítr, dusot vln) přidáš-li však motiv "čehosi, co měsíc táhne" vzniká nejen originální obrat, ale především velice dobrá syntéza toho omšelého a toho originálního - nevzniká však nic nového! Kdys usiloval o novost, nikoli rekonstrukci, či inovaci, nevolil bys "měsíc", zcela by ses tomuto obratu vyhnul. Dalším příkladem může být věta "Bílé mraky táhnou oblohou od obzoru k obzoru, až jeden, co připomíná hlavu, hlavu slona, slona, hodinky nebo lebku, zcela zmizí, zatímco na protějších polích ten samý vítr, co žene ta oblaka, vytváří vlny, co jsou vidět jen z dálky..." Obraz "bílých mraků", na který není nikdo zvědavý, rovvýjíš do nevýdaných rozměrů, využíváš hříček i sugestivní práce s prostorem (viz. přechod věty z první do druhé části - "vytváří vlny, co jsou vidět jen z dálky" (čtenáře oddaluješ), "odsud, kde Emil F." (čtenáře přibližuješ, potažmo vtahuješ)), takže opět vzniká osobitá syntéza. Tvým hlavním cílem není originální (původní) obraz, či myšlenka, nýbrž její originální podání. Pracuješ vlastně velmi chytře na poli kýče, kde se každý čtenář dobře orientuje (příběh je čtenáři blízký), avšak vzhledem k tomu, že není tento tvůj text určený nepozornému čtení, čtenáři v průběhu čtení odpadají a zůstávají jen ti trpěliví, ti, kteří pochopili, že celé to experimentovaní výchází v první řadě z toho, co již několikrát před tím četli - a uživájí si tedy zcela nové invence.
Nahoru