Hlas Stvořitele

Ty, který odevšad se chystáš,
Ty, jež každé srdce získáš,
Tobě vzdávám vpřítmí chválu,
Tobě v písních od Chorálu.

Hladina jezera

Nad hladinou paprsky se slily,
naposled vlnky modré pohladily.
I starý strom se chystá kspánku,
dal dobrou noc a pusu vánku.

Nová báseň

Beru tužku, myšlenku a tvořím,
do chladných rán a nových dní.
Svým veršem za oknem se dvořím,
když pejsek na klíně mi sní.

Pocta umění

Po obloze mraky šedavé se líně valí,
zahalují vdálce, stromy, domy, skály
poselství nesou do dalekých krajů,
ponořeny do zázraků, hloubky své a tajů.

Láska

Pro Tebe, lásko, básníkem jsem se stal,
nejlepší slova ve svém srdci vyhledal.
Abys mi věnovala jeden krátký večer,
budu tu smutně stát, prosit Tě a klečet.

Chvála ženy

Jako slunce ve vesmíru svítí,
tak se Tvoje vlasy třpytí.
Když ukáže se nový den,
projdeš se krajem jako sen,

Poslední

Poslední báseň je jako pozdní slunce,
jak bílá vločka přimrzlá na Sněhurce.
Odbíjí poslední hodiny večera,
pryč je ta chvíle, co tu klečela.

Pro lásku

Zase jsem ti báseň složil,
do slov své pocity vložil,
abys ke mně dále byla,
rocková, však vlídná, milá.

Odloučení

Seděl jsem na vrcholku rozbouřených skal,
pode mnou moře, já uviděl jsem vdál,
jak rackové vznáší se nad hladinou
a posléze smodrou oblohou splynou.

Vzdálená

Mezi hedvábím barevných květů hledám,
vzdálený obzor oblaků se zvolna blíží,
vpaprscích slunce dlaně pomaloučku zvedám,
když duhu světlo světa tak moc tíží.

Když na Tebe myslím

Myslím na Tvůj jemný dotek,
ústa Tvá, Tvé pohlazení,
pryč je náhle všechen smutek.
Obraz Tvůj v radost promění

Havran

Modrou oblohu rozvířil havraní let.
On mával křídly, mířil vpřed.
Neznal výšku, hloubku, dálku,
neviděl nikdy smrt či válku.

Brouček

Leze brouček v temném houští,
cvrkot z luk si nepřipouští,
oddaně se blíží k řece,
má tam svou broučici přece.

Básníkův den

Chtěl bych

Já chtě bych, chtěl tak moc,
stvořit Ti den a zakrýt noc.
Rozprostřít záři dávnověků,
na jednoduchost hodit deku.

Léto v Praze

Když léto vrcholí a Praha bohatá
svým sluncem, zahalená do zlata,
říkám si pro sebe, zda má cenu žít,
jednou jen radost a jindy smutek mít.

Vyznání smrti

Když sním a necítím bolest,
podvolím se pocitům jemných kapek na okenním rámu
a říkám si tehdy, že se snad usmíváš.
Vím, že jsi náročná a že já Ti nestačím,

Smrt

Jsi tak mocná ve své kráse,
věkem pluješ beze změny,
vedle Tebe snad i zdá se,
zbytečná je hebkost ženy.