Písmák Nigras
Zrozen jsem v žáru ohně z nejtemnější oceli, zdobený bílým zlatem, dotvořený tmavě rudým kamenem, jenž nazýván jest okem samotné matky harpyje, díky jemuž vidět můj pán může z výšky, jakoby nesl se na křídlech jejích. Zkut jsem byl v Temných horách, však ani stvořitel můj, jeden z Dávných, si netroufal zvládnout sílu, kterou sám do mne vložil a vetknul mne do skaly na nejvyšším vrcholku Štítu temnoty, kam troufne si jen ten, jehož duše je buď naprosto neposkvrněná, byť i myšlenkou hříšnou či naopak ten, jenž už neví, co svědomí znamená, nezná lítost či soucit. Tam přečkal jsem dlouhé věky. Hřálo mne slunce nespočetných jar i pálil žár žhavých lét, omývali deště podzimů a mrazil sněhový příkrov zim.
Štísko
Tik ťak. Hodiny líně bijí. Tam někde v dáli. V dáli na dosah ruky.