Písmák Ranní vítr
Ranní vítr
Zavazadla hádky
a sucho v ústech
V ulicích se chvějí domy
Zloděj těl
V zkrouceném kostele
v renesanční křeči
modlí se za oltář
víc než za hostie
První odstín šedi
V obědové pauze
ohmatávám škrábance času
Mám pevnou víru
I když občas vidím dvojitě jednolité předměty
Druhý odstín šedi
Vrhám děravý stín
sítem duše
zespodu na mě nikdo nevidí
Počítám kolíky na prádelní šňůře
Třetí odstín šedi
Ruka osudu
luskne a staneš se
a někdy tleská psům
jen nazdařbůh
Průvan
Jako když v hrudním koši padá listí
cítíš už v srpnu
rozpažený podzim
Tak ruce do kapes
Hřebelcování duše
Jsem zauzlovaná duše
plivu okvětní plátky
a nikde žádná louka
přistižena při činu
...
Zdálo se mi město
černé lípy olizovaly domy umění
lidem vyskakovali z paží poloviční koně
Nikdo si tě nevšimnul
Tep-lo
Štěstí olizuje betonový patník
Kapička potu z líbání
zátylku
Místo zad souhvězdí Lodního kýlu
Angina
Napuchlé mandle ve skořici
voní
a s vůní se bortí poetika bolesti
surrealistické kohoutí stopy máš na košili
Vlaková autoerotika
Má touha je dnes uzavřené kupé
načichlé starými stopami milenců
a přesto mi všechno voní
jak lepkavé karamelky
Mezi dvěma plícemi
Protrženou plící dýchám tě
abych byla ženou
Protrženou plící dýchám tě
tedy útržkovité zapření
Skoro úplně vymyšlená báseň
(Slyšeli vždy lichý tón
který zní jen jedněm uším)
Odcházela jak vrznutí prahu
vždy se trochu lekla vlastního stínu
Ranní nevolnost
Nemůžu si to dovolit
a tak si to dovoluju tajně
chci být nepopsaná
protože tvoje je nekonečno
Co zbylo z pohádky
Chtěl bys dát celému světu krev,
snést něhám sliby až k nohám.
Neptej se smíš-li,
vstaň a běž.
Malí ničitelé touhy
"No tak pojď
Se mnou
Rovnou
Nikdo se to nedozví. “
Bez názvu
V malinkém srdíčku
schovala pecičku
Bolest jak zubní kaz
Chtěla si o tvou duši zlomit vaz
Vanutí
Zná tu píseň vykradené jaro
předčasně pohřbívá sněženky
a fouká ti vítr do vlasů
Krysař svou píseň
Hrad Veveří
Bolest jak rýha do kamene
však krásně mi oči vypaluje
ve stínu hradeb mizí splín
a bílá paní vykřikuje:
Mezi řádky
Lžu jako když mi na krk
tiskneš prst
Po zádech přejíždí mi
holubí brk
Ztracený ráj
(Předzpěv)
Už dávno svítí Slunce jinak
od těch dob co zmizel Ráj
a Básník znovu pero ostří
Dialog
On:
Prý každá mince má vždycky dvě strany
Bojíš se dotknout mé ostré hrany
V klidné vodě brodit se peřejemi
Nedoktnutelné
Jen co jsme ho vyslovili
ztratilo se
a skoro by se vyrovnalo kráse
pokaždé
Jinovatka
Rty máš trochu okoralé jako chleba
A líbám je od rána do večera
Na prstech ulpívá melodie
Zastávek krajiny Zrezivělé
Osamělí běžci
Prolog
Tys to věděl, Ivane…
Vadne vadne
Dokud neuvadne
Jsi tam někde?
Jsi tam někde.
tak. jsi tam někde, l-á-s-k-o.
Ch-apadélka touhy nutí mě přemýšlet nuceným spánkem
i-když mi lásko neunikáš bojím se blízké vzdálenosti
Femme fatale
Nahrblý
skrz prsty díváš se na ni
na ni
jak víří dějinami
Vášeň a cit
Polib kámen
A na jednu notu
Vždy sázej
Otrokem těla a bídy jsi
Melancholická procházka (bez deště; teplota: tak akorát k uchování tepla srdce)
Ani moc tmy
a ani moc světla
Zaříkávači radosti
posmutněle mumlají
(Tam, kde z ní zvony, musí znít i ((ticho)), tak jako život dohání vždy smrt)
Malinkým trnem v oku obzor
jak bezhlavý kůň uhání
čas zastavuje pozvednutím prstu
nevěstky znají ho o samotách
Znamení
Tam kde po člověku zbyde prázdné místo
(třeba židle i stůl)
zbyde ještě cosi jako znamení
cosi upoutávající náš zrak
Světlonoška
Myslíme si
že nejsme sami
Nesvobodní nebo ublížení
Okřídlení nebo odlehčení
Biblická
Když je v nebíčku zima
a každý si podvazuje srdce
aby rány milosti nestékaly proudem
v předpeklí se andělé
Elegie vypuštěné duše
Krajina rozděluje naše ruce
Tebe hlavou vpřed
a mě vždycky nazad
Kolik se vejde odpuštění do srdce.
Malá bída
Velikou bídu mám, srdce mé,
neboť jsi nechalo hnízdo prázdné.
Ráno mi podestýlá úsměvy
na jednom krajíci
Odpověď
Můj nový příteli
Ráno zacelená
Lásko ty svlečená
Pod kopyty koní
Monolog první
A je to těžkostí něhy
nebo neschopností odhodit beztrestnost.
Bolí mě srdce a paže a nevýslovně toužím
napovídat tichu další slova k předehře.
V krajině šedý rys
V krajině šedý rys
hladový zní,
jen andělé jsou schopni
procházet zdmi,
Z deníku opilého láskou
Možná že tehdy při mém narození,
hlas strážný nade mnou,
hlas dobrý i nepřejícný, řekl:
"Tento člověk tě bude milovat, dovolíš-li.
Ozvěna
Snoubí se krajina a déšť
Zmrtvělý hloh hlídá ptačí zpěv
Snoubí se krajina a v ní člověk-věž
A žena-tůně, žena-vůně, čeká.
Vzdálit se
.
póly se nesetkají
rty se nesetkají
vychladlá a opuštěná srdce
Pod mrakem
A nebe hořelo
a bylo pod mrakem.
Člověk se narodil s dvojím srdcem.
Psi štěkali a vlci vyli.
Malá pouta
Jsme sami
Oči zavázány tmou
mezi ústy malá slaměná poutka
slova přes sebe nemohou
Výčitky
V osvětleném sekretáři
Svítí sklenice,
Ze kterých jsme ještě nepili.
Za to podlaha už dávno ví
Láska
Je to předem promarněný boj.
I kdybychom tisíckrát křtili ne
a plivali by jí
i andělé do dlaně.
Za námi
A tak to bývá, že je to za námi.
Jako když skáčeš přes kaluže.
Za tebou,
jen na kalhoty se přisály kapky vody.
Báseň
Vedle všech básní světa,
je ještě jedna Jediná,
živá a beze slov,
báseň nořící se z doteku zlomených srdcí,
Právě slova
Bývá mi líto všech těch chvil,
které jsi do pole nezasil.
Z těžkosti lásky
lehkosti nevědomí.
Nevinnost I
Motýli umírají,
když jim setřem prach.
Co nadnáší člověka,
když má duši na vahách.
Vlakem
Rozespalé a horké koleje náruče.
Na cestách úniku.
A vyskočit tak za jízdy
do široširého bezhlaví.
Slzy I
Domy vystupují ze země
Kdo by si pomyslil, že po dešti zemře tisíce motýlích křídel.
A nejedno nebeské oko zůstalo suché.
Tak co je potom déšť světel.
Unikáme si
Unikáme si, víš.
A jako bychom chtěli
Chceme však.
Jedním z divů světa, že naši lásku sochali zlobou
Dívky
Křehká je tma,
co kryje dívčí prs v šatech.
A já znám ty pošetilky z plesů a hospod.
A někdy zdám se být jednou z nich.
***
Jsme jako Ikarové:
Čím víc k nebi, tím víc k zemi.
A dávní dnové vypráví o těch, co zůstali okřídleni.
Tak pojď, půjdem s jedním křídlem,
Perzekuované duše
Chodím kolem věznice,
Která je už prázdná,
Namísto vězňů
Dostanete blázna
Dům U Černé Matky Boží
Pokojíčkem,
ve kterém si hrály Picassovy děti,
se valí kouř hudby
. s bílými polibky
Nešťastná láska
Smutek ještě připouští radost.
Ale neštěstí.
Neštěstí nezná ani smutek.
***
Láska dostala jiná jména,
pustinu plní až po ramena.
Tak se neutop .
A neplakej.
Prosinec
Kdo prosí a za koho.
Svědomí štípe do tváří,
a jediná hvězda zazáří
hladovým tam na nebi
Mezi nebem a zemí
Mezi nebem a zemí studí,
a já se stydím za všechna překročení
bez obrácení,
a přímo za nosem
O českém snu
V ústech cumlám malíček svobody
za zemřelé ideály těch,
kteří nosili větší tíhu na zádech.
Oni měli Sen,