Labyrint
Kráčím ve šlépějích, jež jsou mi důvěrně známé. Přesto však v seznamu stop schází mi interpretů více než dost.
Přehrávám ve smyčce tuc tuc na truc, pod slupkou zaznívá do pecek blues.
Tak v černém kabátě a modré blůzce, spravuji síť, jež padne mi úzce.
Porucha osobnosti
Jako vzrcadle
odráží se ve mně tvůj nezájem
Nevidím tu zeď
ale je někde mezi námi
London
V Londýně prší každý den:zdá se mi tedy- bloudím Londýnem.
Suchý je pouze humor jedinců, smějí se podivným cizincům.
V Japonsku strávit jediný den, zdá se být snem- jen nebýt gajdžinem.
Cizí je kraj, podivné mravy, všichni lžou do očí- prý: To se spraví.
Cesta
Jdu vyšlapanou cestou, po které již dlouho nikdo nešel.
Prošel po ní, aniž by tušil kde končí a kudy vede.
Hledám tu něco, co možná vůbec není.
nenašel to ani jeden.
Ego
Ponořená do samoty
zapínám rádio.
Spoutaná v sobě
konečně jsem to já.
Jizvy
Některé pálí při doteku- to jsou ty, co jsou na kůži.
Další však neschováš pod deku- to jsou ty, co jdou na duši.
Všechny jsou ale stále s tebou.
Tvým životem tě provází.
Minulost
Chybíš mi
jak z knihy vytržený list.
Chybíš mi, jak dávno ztracené dětství.
Pohádko moje, já chci si z tebe číst.
Unavená
Hledám vsobě sílu-marně.
Právě ted v moři žiju-na dně.
A bojím se.
Bojím se, co přijde dnes.
Proč mluvit?
Snažím se obléct svoje slova
do přijatejného kostýmu
a pak je vytahuji na jeviště.
Kdyby mi tak někdo mohl ústa zašít.
Nemožné
Je příliš těžké pochopit nekonečno.
Je příliš těžké nesejít z cesty.
Je příliš těžké vzít do dlaní krásu tak, aby neulétla.
Je příliš těžké žít celou věčnost.
Toužím
Na zemi ráj, až objeví se nečekané.
Z popela oheň znovu vzplane.
Není třeba měnit dokonalé.
Možná
Možná, že zítra
vše svého smyslu pozbude.
A možná dokonce už žádné zítra nebude.
Možná, kdo ví.
Věčnost
Chtěla bych tajemství fénixů znát.
Jak shořet na popel a znovu vzplanout životem.
A opět křídly zamávat.
Na okamžik zavřít oči.
Nahá
Je to jak rána, která krvácí,
je to jak bumerang, který se nevrací.
Je to jak za ohněm dým, za dýmem žár.
Je to jak za láskou svár,
Pravda
Proč pravda svou tvář skrývá,proč svítá,když se stmívá. Koukám jí do očí, uhýbá zrakem, jednou tě obejme, podruhé prostřelí prakem. Vykřesá jiskřičku, zažehne plamen, ten který zraňuje, a se vším je amen. Hladí a zraňuje, se světlem v duši, co málokdo tuší.
Spáč
Dívám se do dálky, přemýšlím, sním. s otevřenýma očima. Jak denní spáč, co realitu nevnímá. Dám si dvacet, možná třicet, možná šedesát.