dobrý, ta báseň má sílu. Ten postřeh o nelesní vegetaci je působivý a hezky zasazený do básně. Jen "není kdo by ti odpustil" mi přijde divné. Proč tobě? Není ta báseň spíš o tom místu?

Alenakare, ta inspirace skutečností je v té básni právě vidět, působí prožitě, to je na ní dobré.

Melancholické verše, povedené.

Právě jsem dočetl a dost s recenzí souhlasím, jen bych byl ještě o něco kritičtější. Začátek celkem funguje, ale dost brzo to začne působit dost schematicky a účelově. A závěr v té tezovitosti a sloganovitosti už mě přímo iritoval. Někde jsem četl rozhovor s autorem, kde psal, že ještě nějakých sto stránek před koncem nevěděl, jak to dopadne, a počítal, že hrdina umře. Ta bezradnost, jak to ukončit, je tam dost vidět.

Promluvy pana ředitele továrny a starosty v té fraškovitosti ovšem fungovaly dobře.

To je velmi lákává, povedená recenze.

A to, že si děti povídají online, mi nijak nevadí, právě naopak, pořád si aspoň povídají a to je fajn. Mnohem horší me teda přijde " když milenecký pár, chlapec a dívka, sedí vedle sebe, ale každý z nich je přibitý pohledem k displeji svého chytrého a ještě chytřejšího mobilu."

Hezké miniatury, hodně hezké.

Nevím, nějak mě to nechytlo. Tvoje povídky mám radši.

Člověče, tohle je dobrý. Oba záznamy.

Klamovka - jasně, tohle poznávám, na chvíli zmizet od dětí a být zase tím, čím jsme zapomněli, že jsme.

A Pozemek asi ještě lepší. Poslední věta výborná, ale i předtím, jak si pohráváš s tou představou mrtvých ovcí, dovádíš to do absurdna, zároveň se ukáže, že realita už je sama o sobě kovbojka (tchán, co ovcím podřezává krky) a pak se do toho ještě mísí ta starost o děti. Je to fakt povedená miniatura.

Docela fajn. Líbí se mi, že se v tom vyprávění pokoušíš o sebereflexi vypravěče, že se snaží popsat to, co si myslí. Nechce jen holku, chce pochopit sám sebe. Docela dobré, že to se nakonec ukáže důležitější než samotná Marie.

Na druhou stranu: ten kultivovaný projev je místy dost ubíjející, na prózu tomu textu hodně chybí dynamika.

Dost často jsi příliš doslovný. Třeba: "Dokonce jsem byl odhodlán tento předpoklad podepřít tím, že Marii lépe poznám." - jasně, ale to už čtenář ví, že se ji snažíš poznat, tak proč to ještě (a znovu) psát? Důvěřuj čtenáři, snaž se věci občas podat implicitně, nemusíš říkat všechno. To, o co se vypravěč snaží, může vyplynout přímo z chování vypravěče, vypravěč nemusí každou touhu a hnutí mysli explicitně sdělovat čtenáři.

To, že můžeš věci sdělovat implicitně, platí i pro menší úseky. Například: "Bez vyzvání jsem vyšel na chodbu, kde byla před velikým zrcadlem židle. Sedl jsem si na ni" - proč "na ni"? Když napíšeš "sedl jsem si", tak si čtenář sám doplní, že nejspíš na tu židli, která byla zmíněna v předchozí větě. Každé takové vyhození zbytečných slov zrychluje text a přináší aspoň trochu dynamiky.

A na to, že to bylo o Marii, jsem se v tom místy trochu ztrácel, jakože jsem úplně nechápal, kdo to ta Marie má vlastně být. Je místní? Jak se zná s ostatními? Proč je na té akci? Hodně o ní vyprávíš nepřímo a to nejdlležitější (jaká si myslíš, že vlastně je) jen shrneš rychle v posledních dvou odstavcích, což je trochu podraz na čtenáře vzhledem k tomu, jak jsi předtím věnoval tolik pozornosti každému jejímu zachvění. Nicméně jako pointa to podle mě funguje dobře.

Ten vypravěč popravdě místy působí jako šíleně sebestředný, aniž si to uvědomuje - nevím, jestli i tohle bylo cílem. Vzhledem k tomu, že ten text má tendenci o sebereflexi, by i tohle mohlo být jeho tématem - teď to spíš působí, že je to tam nechtěně, což ale vyloženě nevadí.

Díky za recenzi. Na knihu se chystám, ale když jsem byl před pár týdny v ČR, tak jsem ji nemohl sehnat (efekt litery?), a jako eknihu ji nechtějí vydat.

Zatím jsem na ni ovšem zahlídl jen víceméně rozpačité recenze, podobně jako je takhle. Takže vlastně nevím.

Četl jsi Kontinuitu parku od Šestáka? Tím tématem mi to přijde podobné, ale Kontinuita parku měla právě výbornou, hodně silnou stylizaci.

To rýmování na spojky a částice je hezký nápad.

Hezký! To bych mohl zkusit s dětmi.

Píšeš, že je to úryvek. Úryvek čeho? Jsou to části vybrané z dlouhé básně?

Napodruhé mi to přijde chytřejší než napoprvé. Vidím, že některé motivy se objevují dřív, než jsem si toho všiml při prvním čtení. Jediné, co mi vrtá hlavou, je ta báseň/část, co začíná: Jaro nabobtnalo. Zvracím zelenou šťávu... Nevím, nějak si ji nedokážu propojit se zbytkem. Ta mě zarazila i předtím a ani napodruhé se mi to moc nevyjasnilo.

Tohle je hodně dobrý. Fakt hodně. Ty obrazy jsou tak výborně vystavěné (co mě chytlo hned na první čtení - to přirovnání k píšťale; pasáž od "jsou různé druhy pláče"; tělo si lehá rubem k půdě a vůbec jak pracuješ s tělesností; a pak celý závěr a jak zmíniš to, že najednou všechno psobí jako film a fikce a snažíš se pracovat s odtažitostí, filmovostí). Struktura té básně je dobrá (i když tady bych měl asi jedinou připomínku, že jsem se v první třetině trochu hledal a přišlo mi, že ten text trochu těká a až někde za půlkou chytí dech), a pak vůbec to, že básní vyprávíš příběh, že to není jen momentka. To mi přijde, že se dneska už dělá tak málo, bohužel.

Tenhle komentář vychází z mého prvního čtení, myslím, že mi ještě napoprvé dost věcí uniklo.

Co se týče mě, Majaks má pravdu, že sem chodím málo a komentuju málo. Já opravdu nemám na písmák moc času a doba, kdy jsem tu byl aktivní a skoro denně četl a komentoval, je už dávno pryč. Byl bych popravdě radši, kdyby třeba zrovna Majaks byl v redakci místo mě. Já už toho bohužel redakci moc nepřináším a v nejbližší budoucnosti ani nepřinesu, takže by to bylo určitě smysluplnější.

Líbí se mi, jak se ten prolog propojí se závěrem. I když tomu úplně nerozumím - on by byl spíš těmi tulipány než tou vázou, ne? Ale to, že se ten text zacyklí a v poslední větě ozřejmí prolog, je fajn.

Jinak si nejsem úplně jistý, jestli bych tohle nazval povídkou. Spíš mi to přijde jako nahození nějakého příběhu, který by musel ještě do povídky dozrát.

V tom závěru jsem bohužel nějak zabloudil. Jak to teda bylo - to se mu zdálo, že byt vyhořel, a on doopravdy vyhořel? Zdálo se mu to, protože se to předtím stalo? Nebo to byla nějaká vize?

Asi bych se zkusil rozhodnout, jestli to má být strašidelné, nebo humorné - koukám, že už ti tohle psal i Majaks. Jsou sice hororové komedie, ale ty fungují trochu jinak, tady to na mě přišlo, že se ty komické prvky s tím hororovým závěrem docela tloukly.

Povedený text. Hezké nápady a obrazy. To zvolení druhé osoby je dobré, přidává na básnivosti textu. Jen od toho Anebo... - já nevím, to mi přišlo jako takové trochu nevýrazné ukončení, působilo to na mě trochu bezradně a nenápaditě. Možná mi jen něco nedošlo. Všechno ostatní hodně dobré.

Jo, fajn. Líbí se mi ten dialog, působí výborně autenticky. Jen nevím, jestli se nevleče moc dlouho, už jsem se v něm ke konci trochu ztrácel, jakože kdo říká co a o co se vůbec snažej. Ale beru, že to je nejspíš i jedna z point toho dialogu.

Ta báseň na začátku je dobrá i ten první odstavec má chytlavou atmosféru, je dobré, jak ta poznámka o matce hned vtáhne - škoda že to pak na dlouho zmizí ze zřetele, ale beru, že tohle je věc na pokračování.

Výborně, moc gratuluju! Knihu si rád koupím.

Ať vyjde křest.

Jen malá oprava. V literární sféře jsou aktivní dva Bílkové: profesor Petr A. Bílek (na katedře bohemistiky FF UK) a bývalý šéfredaktor Petr Bílek (to je novinář a není to profesor). Ty cituješ toho druhého, tedy ne profesora.

Vypravěč je samozřejmě třetí osoba, ale drží si celkem pevně perspektivu kočky. To je poznat třeba na tom, že podává (většinou, ne úplně důsledně) informace v omezené perspektivě toho, co může vědět ta kočka. Například ten flashback toho, jak byla vyhnána z bytu, je podaný jenom s tím minimem informací, které mohla nasbírat kočka - víme jen, že je to cizí mladík, že bere věci, co kočka dobře znala apod.

Tenhle způsob vypravěče je celkem populární od nástupu moderny, dneska už je standardní a objevuje se skoro v jakékoliv literatuře, ale 19. století ho skoro vůbec neznalo, opravdu cíleně byl tenhle vypravěč vymyšlen a použit Flaubertem, pak používán Kafkou a dalšími. Vypráví v třetí osobě, ale není vševědoucí, jako byl klasický vypravěč v 19. století, ale nahlíží svět zúženě, perspektivou jedné z postav. V odborné literatuře se tomuhle vypravěči říká reflektor a stojí mezi ich-formou a vševědoucím vypravěčem. Různé texty ho zapojují různě silně. Jeden z poznávácích znaků je mimochodem to, že postava, z jejíhož pohledu reflektor příběh podává, je většinou bezejmenná:) (protože ten, kdo vypráví, často nepotřebuje jméno - v ich-formě vypravěči taky často nemívají jméno).

Nymburský soud je dobrý začátek, ale dřív než něco přišlo, tak to skončilo. Lehké pepčo bylo fajn.

Hezká povídka. Je to solidně, pěkně napsané, je na ní podle mě vidět, že sis dala práci se stylem, ty formulace působí vycizelovaně. Občas bych osobně asi trochu ubral z nějakých metafor (třeba "že by zůstala ke všem strázním této podivné zimy netečná" mi přijde trochu moc), ale to je jen drobný detail a každý to může mít jinak.

Spíš jsem chtěl napsat pár poznámek k tomu, jak je ten příběh odvyprávěn. Začínáme perspektivou Bezejmenné, pak se čtenář po pár větách dozví, že je to kočka. To je hezký nápad, že to není hned vyzrazeno. Nicméně s tímhle dodatečným doplňováním informací pracuje povídka celou dobu. V přítomném času povídky se toho tolik nestane - kočka přeběhne z místa na místo, schová se v úkrytu, tam čeká, pak ji recepční zavolá a ona za ní přijde. Celá povídka je hodně vystavěna a vysvětlována ve flashbacích - dostáváme informace o tom, co kočka prožila, s kým vychází apod. Když je to ale ve flashbacích, zvlášť takhle krátkých, tak to trochu utíná šanci na drama. Asi to sedne k té lyričnosti povídky a možná rozumím tomu, proč jsi se to rozhodla vyprávět zrovna takhle, na druhou stranu je pak ta povídka tak trochu statická, protože známe současnou situaci a příběh sestává hlavně ze sbírání informací o tom, jak to bylo dřív. K tomu mě ještě napadá druhá věc, že je ta povídka celkem důsledně vyprávěná z perspektivy kočky, ale na pár místech tu perspektivu opouští (například "Recepční v Agricole byla jediná, kdo ji zaregistroval ve skrýši pod schody. V pauzách tam totiž vycházela k popelníku kouřit. Trpělivě lákala stříbrnou kočku k sobě, a ta pokaždé přistoupila o něco blíž." nebo "Hledala, ptala se a údržbář řekl, že zahlédl kočku, jak leze do suterénu zadního traktu." kdy se najednou díváme na příběh z pohledu recepční). Chápu, že je to možná proto, že je takhle lehčí předat informace čtenáři, co se děje. Nicméně mi to přišlo docela škoda, podle mě by ta povídka byla lepší, kdyby se celou dobu striktně držela té kočičí perspektivy.

to je dobrý.

Mně se jako dítěti Kniha džunglí vůbec nelíbila, a to jsem přečetl kdeco. A dětem čtu. Některé knihy, které jsem měl rád, fungujou i na ně. Boříkovy lapálie měly úspěch, Pipi dlouhá punčocha a Karkulín byly taky dobré. Macourek se jim líbil hodně. Kytice od Erbena je před nějakou dobou dost pohltila, i když moc netuší, o co v ní jde. Některé vůbec nezabraly. Třeba Hobit se jim strašně vlekl a Foglarovi skoro nerozumějí. Narazili jsme i na pár nových dobrých knížek pro děti, třeba Prašina je fajn. A zjistil jsem, jak hodně mi v zahraničí kvůli dětským českým knížkám chybí knihovna.

Hezký fejeton.

Den trifidů se mi strašně líbil, ale četl jsem ho, když mi bylo asi deset, tak bůh ví, co bych na něj říkal teď.

Ještě jsem koukal, že jste se tu bavili dál o filmech - Majaksi, jestli se ti líbil Arrival, tak si přečti povídku Teda Chianga, podle které byl ten film udělaný - přišla mi naprosto super. A i další jeho povídky jsou dobré.

Fajn, ale v těch proslovech Kuzmy na můj vkus zbytečně všechno vyříkáš. Možná bys mohl nechat čtenáře, ať si sám doplní, co si o tom myslí, než aby mu Kuzma takhle všechno pověděl a ještě opentlil. A ty jo, asi je to mnou, ale já jsem se ztrácel v postavách. Jirka byl Markův syn, že? A Aleš jen někdo, kdo Marka kdysi učil chytat? Proč ale najednou sledujeme Alešovy úvahy o synovi... ten tam vůbec není, nebo je? Přijde mi, že jsem něco nepochopil.

Jinak jsem při čtení myslel na to, že jsem šel v pátek běhat a zrovna jsem úplně poprvé vytáhl syna, aby šel se mnou. Taky jsem mu nestačil, zatím teda jen proto, že jel na kole.

Dobrá povídka. Název a start je fajn. To, že propojíš strašidelný příběh s Michalovou situací doma, že prostě uděláš v druhé polovině povídky otočku a spojíš ten nepravděpodobný horor s názvem povídky a začátkem vyprávění, to je prostě moc hezké a je vidět, že to máš promyšlené.

Sem tam mi přišly některé obrazy takové moc chtěné, tlačí to na pilu až moc (Stáli tam jako dva pistolníci chystající se na střelecký souboj,... cítil, jak ho panák vtahuje, jak kolem něj ohýbá realitu... pak ten smích na konci). Spíš než horor mě tyhle pasáže upomínají na nějakou parodii a horový brak. Možná by ses měl rozhodnout, co z toho chceš psát, jestli plíživou hrůzu nebo parodii na horory.

Nejhorší mi bohužel přišel závěr. Nesedí mi to k té postavě (chceš skutečně, aby byl Michal tak strašná svině?) a nesedí mi to ani k žánru, který píšeš (v hororu je naopak standard, že postava se vydává do dobrodružství a riskuje víc, než by normální člověk udělal, ty to tady máš přesně naopak). K tomu druhému by se dalo říct, že jako fajn, že jdeš proti klišé žánru, ale spíš to na mě působilo, jako bys to chtěl prostě nějak rychle ukončit. Což je opravdu škoda, no.

Jinak atmosféru to má dobrou a je vidět, že umíš vystavět strašidelnou scénu a dávkovat napětí a postupně odkrývat, aby čtenář měl chuť číst dál.

Hodilo by se to do Prózy měsíce za srpen (avi), řekl bych.

Možná by ses tady na písmáku mohl taky mrknout na povídku od Janina6 (Tomíkova louže), mohla by se ti líbit:

https://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=519780&akce=readavi&avi=6827776

miromurka: dík za tipy. Většinu těch knih neznám, tak je rád zkusím.

Majaks: Mně se ten Lynchův film taky líbil, i proto jsem zvědavý na tu novou verzi.

avízo

Zkus ho, snad tě nezklame a neomlátíš mi to o hlavu. Mně se hodně líbilo Man in the high castle a Do androids dream about electric sheep? - někdy se to vydává jako Blade runner, protože je ten film podle téhle knihy slavný. Pak ještě Scanner darkly.

S tou Dunou nevím, prostě mě nechytla. Ale teď jsem slyšel, že by z toho měl být snad seriál(?) což bych celkem rád zkusil.

Kdys četl Dunu? Já jsem ji četl asi ve třiceti (vlastně poslouchal jako audioknihu) a hodně jsem se musel nutit, abych to dotáhl do konce. Gibsona jsem bohužel nečetl, ale kdovíproč si myslím, že to je z téhle plejády autor, který by se mi taky líbil. Ale nevím, jestli by se sám řadil do klasické sci-fi, docela o tom pochybuju.

Já mám rád, když si autor vyhraje s textem na vícero rovinách, propojí se příběh s myšlenkou, s vybudovaným světem i tím, jakým stylem je ten příběh vyprávěný. A v tomhle u mě strašně vyčnívá ten Dick, který byl jinak taky šílený grafoman, ale ty texty strašně konzistentně budují určitou náladu (paranoia).

Tyjo, vidiš, já to mám přesně naopak. Myslím, že ve svém klasickém období sci-fi za moc nestálo, přijde mi takové mírně infantilní a je na něm bohužel vidět, že ten žánr v Americe roste z pulpu a známí autoři byli často grafomani. Z autorů, co jsem četl (teď narychlo mě napadají Herbert, Bradbury, Asimov, Dick) mě zaujal (zato ale hodně) jen ten poslední, ti další mi nepřišli, že by nějak moc uměli psát. Dick jediný z nich fakt uměl pracovat s jazykem a stylem a dokázal vystavět komplexní díla, ve kterých se práce s jazykem propojuje s příběhem i s jeho viděním světa. Podle mě je to vidět i na téhle bajce, co mi připadá jako taková dobrá ukázka téhle doby - není to špatné, ale je to v podstatě jen roztažený vtip, pointa ok ale táhne se to a Lem (tady) není nijak silný v jazyce, aby tu délku utáhl. A sci mi tehdejší věci taky často teda moc nepřijdou. Podle mě je dnešní sci-fi zajímavější. Cos vlastně z novější sci-fi (třeba po roce 90) četl? Protože v tom prologu si stěžuješ na filmy, ne na knihy.

Dobrý nápad. Takový Stančík. Hezká pointa. Trochu mi vadily dialogy, přišlo mi, že by se daly prokrátit a povídce by to prospělo... stejně tak jako kdyby se to posunulo ještě trochu víc do absurdity. Pár drobností mě zarazilo:

Víte, pane rado, já už jsem si nemohl pomoct. Ale povím vám to od začátku, aby to bylo úplně jasné.

To bych prosil, řekl policejní rada, a já začal.

Tady ta druhá věta mě mate, přepli jsme do perspektivy toho vyprávějícího profesora Kuthana? Ta první osoba je tam divná, protože přece sledujeme vyprávění policejního rady.

Bylo to po návratu z výročního plesu mé firmy

Výše bylo napsáno, že Kuthan je profesor.

Pan Bláha jen nasucho polkl a pronesl:

„Tak to jsem nevěděl, že to s tím Kuthanem dopadlo takhle špatně.“

Tady to vyznívá, že pan Bláha Kuthana znal, což je matoucí pro čtenáře.

Docela dobrá tajemná povídka. Trochu mě mrzí, že to do sebe víc nezaklapne. Některé metafory celkem fajn, jako třeba to, co vypíchla Janina, ale občas mi zase přišlo, že si to příliš vypomáhá klišé. Třeba hned ten úvod. Nebo věta "Pořád to vidím jasně před sebou". I ty dialogy jsou takové akademické, ale těžko říci, jestli je to opravdu vada, nebo záměr. Nicméně dobře to drží atmosféru a tajemno.

"Podle me je to jen v intelektualni podobe..."

Jo, tomuhle rozumím, a máš pravdu, že cynické jsou jen komentáře, ne jeho jednání. Beru, že je to obranný mechanismus.

"A jestli se mi to dje/delo? Je to, myslis, dulezity?"

Pro povídku to důležitý není, ale protože se s tebou přes písmák znám už několik let, tak jsem chtěl vědět... prostě mi přišlo důležitější než tahle miniatura vědět, jestli čtu fikci nebo ne. Samozřejmě nemusíš odpovídat nebo můžeš do zpráv.

Jako sérii propojenou stejným typem hrdinky si to dokážu představit.

Souhlasím, že v intelektuálních cvičeních mívá cynismus a sentimentalita k sobě blízko. Je to oblíbený trik, jak schovat sentimentalitu. Ale tady jsem si nebyl jistý... je to opravdu jen neškodná intelektuální forma? Chci říci, při čtení jsem přemýšlel, píšeš si tohle jen tak pro zábavu, nebo je tohle záznam toho, co se ti teď v létě dělo? Samozřejmě nemusíš odpovídat.

Mně to vyznělo, jakože ta reakce k ní nepatřila, že byla spíš papírová a nehodila se k ní. Souhlas, že každý někdy ztratíme kontrolu a reagujeme přehnaně a hystericky, ale tady mi to přišlo, žes tohle spíš chtěla vyjádřit, ale v tom textu jsem tomu nevěřil, ta hysteričnost mi přišla v té scéně k té postavě jen přilepená.

Ida neví a to zoufalství ji úplně ochromí, ne, musím se soustředit na cestu… Ida neví a vtom jí připadne, že toto se bude stávat čím dál častěji...

To mi přišlo jako strašně moc. Asi bych to bral, kdyby to zároveň přitom už shazovala, ten svůj strach. Nicméně, tohle je jen takový detail.

Proč komunikují přes Skype? Kvůli epidemii?

Ta scéna se spadlým notebookem je působivá. Jinak je to na mě až moc cynické.

Uff. Na můj vkus z toho až moc stříká romantika a sentiment. Ty to jakože shazuješ, je to dobře vymyšlený, aby to nepůsobilo jako vyložená červená knihovna, tak je ten sentiment hlavně v psaní Veroniky a protože není blbá, tak se tomu sama snaží zasmát a shazuje to... ale stejně je to strašně nacucaný romantikou. Ale napsané dobře. A na to, jak je to docela komplexní mi přišlo, že se ti daří držet to všechno celkem jasné a srozumitelné pro čtenáře, což taky není samo sebou.

Stejný typ hlavní hrdinky jako v Suchu, i když Sucho mi přišlo lepší, líp vystavěné, líp promyšlené. Ta hlavní ženská postava je v tvých povídkách vlastně asi pořád ta samá žena, nebo ne?

Díky za povídku, je dobrá. Líbí se mi, jak buduješ tu postavu, jak pracuješ s monology a stříháš je s dialogy, jak i vnitřní pochody postavy mají dynamiku a čtenář si z nich staví příběh. Dobře přepínáš z první do třetí osoby a z vypravěčské linky k dialogům.

Má to výbornou atmosféru, obzvlášť k ocenění v horkém létě.

Jen dvě věci mi trochu nesedly: ta paralela sucha v krajině a Idiny vyprahlosti mi přišla taková polopatická, je to hezký nápad, ale přišlo mi, že ty tím čtenáře dost tlučeš po hlavě. Nevím, jestli by to nefungovalo hezčeji, kdyby to bylo jenom naznačeno, místo toho explicitního opakování. Navíc mi přišlo, že je tam trochu snaha to horko nějak gradovat, ale že tam tohle zas tolik nefunguje.

Druhá věc je, že Ida občas upadá do hysteričnosti, což mi nesedlo k té její ironii a odměřenosti. Třeba ta scéna, kdy najednou dostane strach, kdy si nemůže vzpomenout na text písně a má strach, že má Alzheimera (aspoň tak jsem si to vyložil) mi přišla strašně přehnaná - vždyť je jí čtyřicet, ne? Není to trochu divný bát se Alzheimera v tomhle věku?

Líbí se mi, jak je podána ta milostná eskapáda - od setkání v tramvaji po pohřbu až po úlet až po ten závěr. Je vidět, že sis tu povídku dost promyslela. A že umíš psát.

kvaji, máš úplnou pravdu, že to, co píšu, by vyžadovalo mnohem delší povídku. To je ale bohužel trochu úděl povídek s tajemstvím, které se navíc snaží být takhle komplexní jako ta tvoje - pokud je to příliš krátké, bojím se, že jim vždycky bude hrozit, že musí strašně hnát s dějem a nedovolit si žádné odbočky, žádné zauzlení, pochyby, a tím se ochuzují o to myslím nejhezčí, co mohou mysteriozní povídky nabídnout. Samozřejmě, jiná věc je, že 30-stránkovou věc by na písmáku bohužel skoro nikdo nepřečetl.

Tohle je taky dobrý. Zase výborně udělaná interakce postav. Někdo by tohle zkoušel vyprávět chronologicky, ty ty scény stříháš a děláš to hezky, funguje to a ta povídka má díky tomu dobrou dynamiku (jen možná nemusíš psát explicitně "Střih a..." - to čtenáři snad dojde). Ten nápad s barvoslepostí je hezký, i když se v něm trochu ztrácím a ten závěr mi moc nedává smysl. Možná jsem něco nepochopil - kdo byl nakonec barvoslepý? Petra nebo vypravěčka? A ta smrt je na mě až moc melodramatická, ale naštěstí tím, jak je ten příběh nastříhaný ze scén, to nemá šanci působit příliš sentimentálně. Tenhle typ postav ti jde, stejně jako ta ironie.

Jo, mně přišlo, že je to typ textu, který nestojí na pointě a že síla v něm je spíš v tom, jak ty postavy interagují. Myslím, že ti jde vyjádřit vztahy a co si kdo o kom myslí, aniž bys to musela explicitně říkat, což je fajn. Hlavní postava působí autenticky. A ty interakce a tak by v delším textu mohly být rozehraný víc do hloubky. Zase u delšího textu bohužel trochu hrozí monotématičnost, což je vždycky riziko u takových těch "vlastně se nic nestalo" próz.

Heleď, to je dobrý, Ten prolog bohužel docela sedí, ale některé ty scény jsou povedené, scéna s mámou, to, jak ji v pár větách dokážeš charakterizovat i jasně načtrtnout, jaký že to mají vztah s dcerou, celá scéna s milencem je povedená. Bohužel to utíká trochu do ztracena a pointa nepointa je očekávatelná a ta metafora s kalašnikovem, hmm, nevím, ale jinak fajn.

Proč máš potřebu neustále komentovat ten text a závorkovat komentáře? Přijde mi, že ho to oslabuje - až teda na ten okamžik kousek od konce ("navíc celý tento text působí jako uměl vykonstruovaný příběh atd." to mě dost pobavilo). Navíc vypravěč vypráví o posledním dni, ale vzhledem k tomu, že to komentuje z budoucnosti, tak ke konci asi nemohlo dojít - přijde mi, že si to tím komentováním samo pod sebou uřezává větev. Ne že bych neměl rád, kde je na jedné straně příběh a na druhé straně vypravěč, který ho nějak komentuje, ale mělo by to mít nějaký cíl a účel, a tady mi to přijde přesně naopak, že to téma toho textu spíš podkopává.

Ta hlavní postava je dobrá. Ta sem tam prohozená španělština, to je hezký nápad vzhledem k té postavě. Myslím, že by tohle nastavení figur (švadlenka, milenec, máma, zákazníci) a ironický tón mohly fungovat i jako delší text a klidně by se to mohlo vzdát nějaké touhy po pointě.

Líbí se mi, že se snažíš vybudovat povídku s tajemstvím, ale tahle myslím bohužel nefunguje úplně dobře.

Proč myslím, že to nefunguje úplně dobře:

V mysteriózních povídkách je potřeba mít nějaký nevšední příběh, který bude stát čtenáři za to odhalit, zároveň by měl mít čtenář šanci aspoň něco z toho sám odhalit a musí být schopen usledovat, co se odhaluje, proč a jak. Vysvětlení musí dávat smysl i zpětně a čtenář musí mít pocit, že je něco ve hře, musí se o postavy bát.

Tvoje povídka pracuje s celkem oblíbeným a dobrým principem, že se tu odhaluje nějaká minulost, příběh je na hraně mezi realitou a nadpřirozenem, a i když se příběh uzavře, zůstává v něm něco, co nejde vysvětlit (jsou holt věci mezi nebem a zemí:)). Fajn.

Problém pro mě je, že se dostaneme od začátku až k rozuzlení celkem přímočaře. Vadim na začátku nic neví, ale vpodstatě neomylně krok za krokem sahá po správném rozluštění, což ho posune k dalšímu kroku. Rozluští text bez slepých uliček, uhádne, že to musí souviset s minulostí, pozná, že to, co potřebuje vědět, najde na internetu, ví kde, ví, že to celé souvisí s jeho matkou, pozná hned, že jeho matka bude zakopaná tam, kde se zjevuje duch. Žádný z těchhle kroků není automatický, není nutné, aby Vadim došel zrovna k takovému závěru, ale vždy se trefí. To má pro mě dvojí efekt: zaprvé nedostávám jako čtenář šanci zapojit se do příběhu. Nemůžu hádat a tipovat s Vadimem, co jednotlivé indicie asi znamenají, nemůžu se stát aktivním účastníkem, protože než dostanu šanci vůbec něco řešit, Vadim už to uhádl - a já se z aktivního účastníka stávám pasivním pozorovatelem jeho akcí, a tak příběh nemá moc šanci mě vtáhnout. Druhý důsledek je ten, že se přestávám o Vadima bát, protože jsem nedostal šanci vidět ho, jak chybuje - a když pak později udělá chybu, tak to působí tak náhodně, že zase nedostanu šanci vybudovat si k té postavě vztah, viz Janina poznámka.

Vezmi si třeba dneska asi nejoblíbenějšího spisovatele tajemných příběhů, Jozefa Kariku. Proč pracuje s postavami, které mají chyby (občas fetují, někdy lžou, mají sklon k alkoholismu apod.)? Jednak je to dělá lidskými, jednak to dává šanci udělat je zranitelné. A hlavně, protože dělají chyby, čtenář dostane šanci hrát celou hru s nimi. Připadá si, že je na stejné lodi, může stejně jako oni hádat, co se to děje, a stejně jako oni se znovu a znovu mýlit a přesto dostat další šanci.

Druhá věc je, že příběh by měl dávat smysl i po dočtení. Tohle je popravdě asi míň důležité, ale tady jsem měl i pak docela problémy - vlastně jsem nerozuměl moc tomu, proč šel Vadim bydlet zrovna do tohohle domu, a proč jeho domácí čekal, až objeví mrtvolu - ta strategie domácího mi bohužel docela unikla - což může být ovšem moje chyba, možná jsem nepochopil úplně všechno.

Trochu mi skřípaly ještě dialogy, připadalo mi, že občas něco spíš potřebuješ vysvětlit čtenáři, než že bys nutně potřeboval, aby si postavy povídaly... ale tohle je obecně dost těžké.

Fajn. Líbí se mi to, jak celou povídku uvedeš. I občasné přesahy k tomu, jak fungují vzpomínky, jsou fajn.

Výborné perly, velmi vtipné.

Ten esoterik je docela fajn, ale víc jsem byl zvědavý na jeho vztah se ženou a dcerou než na ten absurdní únos.

No velmi dobrý. Skoro až kingovské, i když ten by tohle roztáhl na dvě stě stránek.

Zezačátku mě zarazilo "slábnoucí hlas hromů odbrumlal" - to odbrumlal je použito pěkně, ale zbytečně se zdvojuje se slábnoucí, které vyjadřuje stejný vjem (vzdalování se hromu), a pak hlas odbrumlal je trochu kostrbaté, hlas nebrumlá, spíš původce hlasu, třeba dědeček. Zbytek se četl moc pěkně. Má to pěknou náladu, povedené dialogy („Tati, může nějaké zvíře žít v louži?“ vyzvídal Tomík u večeře.  „Možná i člověk,“ utrousila ironicky maminka, která před chvílí doprala jeho zablácené kalhoty.), hezkou fantazii, pěknou dynamiku (dobře dávkuješ napětí, střídáš napínavé scény s klidnými, dáváš čtenáři čas na to, aby sám přicházel s hypotézami).

Ten závěr mě malinko zklamal. Jako není špatný, ale je takový tradiční... záhada zmizela. Čekal jsem, že máš pro čtenáře ještě něco připraveno. A cítil jsem to trochu jako StvN, klidně to mohl být horror. Má to k tomu dobře nakročeno. Možná i proto jsem myslel na Kinga.

hezký. Příběh ve třech řádkách.

Výborný nápad, parádně zpracované.

Dobrý. Hezký závěr básně.

Zdravím, moje poznámky.

autorský výběr - já jsem pro. Je to jasná odezva, jasnější než tip. Navíc to setře rozdíl mezi redakcí a uživateli, což je podle mě dobře. Jsou tu autoři, jejichž názoru si cením stejně jako názorů redakce, a udělení výběru od nich by tedy pro mě mělo srovnatelnou hodnotu jako výběr od redakce. Předpokládám, že jiní to mají podobně. Možná to vnímáte jinak, ale pro mě je důležité, že písmák není příliš hierarchický, není to ani literární časopis ani nakladatelství, a autorský výběr by tohle rovnostářství posílil. Pro mě krok dobrým směrem.

Karma a hvězdičky - tohle mi přijde strašné. Proč tu máme hvězdičky, jejichž udílení zdá se nikdo nerozumí, ale která mají sugerovat, že jsou tu lepší a horší písmáci? Kdyby to bylo schované jen někde na autorské stránce, tak by se to snad dalo překousnoust, ale karma je vidět u jméná při každém napsání komentáře, jako by tohle byla ta nejzásadnější informace o každém z nás. I kdyby bylo udílení těch hvězdiček nějak smysluplné (což zdá se není), i tak by mi to vadilo, protože to podle mě jde proti duchu písmáka, který by si neměl hrát na takovouhle hierarchizaci. Když je to udílení netransparentní, tak je to ještě horší. Autoři si z těch hvězdiček dělají naštěstí legraci, což mi přijde nejrozumnější možná reakce. Nešly by prosím prosím ty hvězdičky zrušit?

Prvnía třetí mi nepřijde nic moc, prostřední celkem ujde a má asi nejblíže k Charmsovi. Ale u Charmse je poetika, která mi tady u všech třech miniatur chybí.

Nikdy jsem neměl Japonku. Povídka, kterou si od Zory pamatuju. Taková momentka o stáří a smrti, která mi teď připadá mnohem smutnější. Upřímnou soustrast.

Hezký. Líbí se mi, jak se to prolne s tím, že je to vyprávění a Gague vstoupí do příběhu jako posluchač. Některý nápady výborně vystihují dětskou fantazii a logiku, třeba to s polštářem nebo se sekačkou. Vyprávíš hodně dětem? Já jsem dřív taky vyprávěl, teď už si ale spíš vymýšlejí oni příběhy pro mě.

Líbí se mi tvoje jméno, autore.

Docela fajn imprese. Ale souhlas s Janinou, některé scény působí jako vycpávky, hlavně ta muzejní. Na to, abych si takové popisy rád přečetl, tomu něco chybí - větší síla a originálnost v těch popisech, nejspíš. Větší tah vidím v té povídce v profilování charakterů těch postav a jejich vztahu.

Ano, tohle je přesně to, co tenhle server strašně moc potřeboval. Hvězdičky u jmen. Se všemi návrhy souhlasím.

Tak se snad uvidíme. A Lakrove, ať to dobře dopadne!

Já nemůžu stoprocentně slíbit, že dorazím, ale budu se snažit. Kromě 20.3. bych měl zvládnout všechny termíny.

Líbí se mi ta angažovanost textu, stejně jako angažovanost několika dalších tvých textů. Jako (umělecká) próza mi to úplně nepřijde, zdá se mi, že to sdělení válcuje jakékoliv umělecké vyjádření. Zajímalo by mě, jak by sis poradil s reportáží, kde je ta účelovost textu víc přiznaná - myslím, že by to cíli těch textů sedlo lépe.

Celkem slušná povídka, jen mi přijde, že si nakládáš na jeden text strašně moc. Je tam toho hodně - šikana, nenávist, místo ve společnosti, sebevražda, nechtěné těhotenství... v důsledku to na mě působí nevěrohodně. A tím přehnaným závěrem se ta nevěrohodnost jen zesiluje. Co se mi líbí - ty poznámky o archeologii, kontrastování minulosti a současnosti, hledání paralel mezi dvěma epochami.

Tohle se mi líbilo. Dobře to zpracovává zkušenost s epidemií, aniž by se to chytalo nějakých laciných věcí. Fakt to chce spíš vyprávět o takové té každodenní beznaději, co celou epidemii provází, a vypráví to dobře, aniž by se ta epidemie stala přímo hlavním a do očí bijícím tématem. Je v tom příběhu skoro jen mimochodem, ale o to je děsivější a o to celá povídka silněji vyzní. Pro mě je tohle nejlepší povídka v soutěži povídka roku.

Fajn povídka, některé obraty a postřehy jsou tam moc hezké. Ale ta povídka na můj vkus dost trpí roztěkaností, na to. jak je krátká, si toho bere trochu moc, chce toho říct až moc. Spíš než povídka mi to přijde jako seřazené miniatury.

1. prosinec: Za ruku

2. květen: Andělé druhé kategorie

3. leden: vojáci

Ten přesun není špatnej, vlastně mě donutil zbystřit. Na začátku jsem si říkal, kde to asi má být, pak mi došlo, že Hamburg, a pak to najednou v jedné větě takhle skočilo. Jsem pak začal hledat v textu nějaký náznaky, jestli jsem si ten Hamburg jenom nevyložil špatně. Apollinaira jsem četl kdysi dávno, asi bych ho měl zkusit znovu, tehdy mě moc nezaujal.

Dobrý, hodně. Líbí se mi ta báseň na začátku, z čeho to je? A ten text dobře vtáhne, líbí se mi tvoje popisy, líbí se mi ta postava Týře, je dobře načrtnutá a přitom zůstává dost záhadná, abych o ní chtěl číst dál. Navíc mi to někoho připomnělo, taky jsem míval známého, kterýmu se stačilo posadit na bar a za chvíli u něho seděly všechny holky z hospody a když ho na to někdo upozornil, tak se jen divil, co je jako na tom, myslel si, že takhle to má přece každý.

I jsem si projel tvoji starou povídku Týře - popravdě, už jsem si ji nepamatoval, ale to jméno mi utkvělo v paměti. Je pěkně vybrané a sedí k tý postavě.

I když jsou ty popisy dobré, občas mi tam přijde věta nebo obraz navíc, který pro mě trochu rozbíjí soudržnost. Jsou to jen drobnosti a každý to asi může cítit trochu jinak, ale třeba tady: " Podivně rozkročení mezi temnými skladišti zašlých časů a staveništěm nové moderní čtvrti, obklopeni řekou, která vypadala jako moře. Dnes se na tom místě vyjímá budova filharmonie s velkolepým skleněným plachtovím, tehdy tam stáli dva námořníci, kteří se dlouho neviděli." - vadí mi, jak to přeskočí do toho dnes, rozbije to pro mě na chvíli ten příběh a působí to na mě trochu zbytečně a nuceně.

Ten závěr! To mě dost zarazilo. Ale jo, asi to do toho textu patří. Jo a ještě mě zmátlo tadyto: Z největšího německého přístavu jsme se přesunuli do hlavního přístavu východního Německa. - to jako přejeli z Hamburku do Rostock? A ten vypravěč bydlel v Roztokách, ale sraz si dali v Hamburku?

hezký nápad.

Tohle je vyborny. Jak si hrajes s rytmem. Rymy. A povedena pointa.

Dobrý. Bere si to něco z koronakrize, ale ta aktuálnost mě skoro mate, jinak totiž povídka působí jako posazená mimo čas.

Opravdu? Věty jako "Ta cesta je Golgota." "někde uvnitř, možná v srdci, se mi něco trhá.", "Bez Otce" s velkým o.

Celá stavba miniatury na základě paralely mezi voděním do školky a Golgotou.

Co je Jeruzalemský syndrom?

Co je Jeruzalemský syndrom?

Souhlasím s předešlými, je to předramatizované, utopené v patetičnosti. Samozřejmě že vodění dětí do školky ovšem je dramatická událost.

tohle je mily. A dobra basen.

Hmm. Tos mě moc nenalákal. Je tam nějaké ústřední téma? Takhle, jak to popisuješ, to vypadá jen jako záznam ze života z 18. století.

Líbilo se mi to. Ta nálada léta i toho letního vztahu je tam dobře vystižená. Vlastně fakt jo, takový ten letní vztah, co prostě musí selhat, je tam chycený fakt dobře. A ta pointa je výborná, do toho textu se moc hodí, ten moment v čajovně mě rozesmál.

Trochu mě iritoval vypravěč, lavíruje někde mezi ironií a účastenstvím, ale, to, jak je opisný a ukecaný - občas jsem si říkal, že bych ho už praštil. Hlavně v té první části na nudapláži, dál už to bylo lepší; možná jsem si prostě zvykl. Ale zase se mi líbí, že se do toho příběhu snaží namixovat několik protichůdných emocí, celkem úspěšně.

Poslechl jsem si i Syda Matterse, když ho tam cituješ na začátku. Ještě teď mi tu drnká na kytaru. To mi přijde jako dost silný slaďák, myslím, že ten text nabízí víc než ta písnička. Ale zase, proč ne. Prolítl jsem i obrazy Iona Alina Gheorghia. Jaký to zapůsobil na Týře?

Líbí se mi to jméno hlavní postavy i název povídky. Tou polohou vyprávění, tím nastavením vypravěče (ne už tak stylem), i tou pointou to má samozřejmě hodně blízko ke Kunderově povídce Zlaté jablko věčné touhy.

Není zač. Procházel jsem si povídky v rámci soutěže Próza roku a vybral jsem ty, které mi přišly za uplynulý rok nejvýraznější, Promiň tati mezi takové určitě patří.

Ono to moje prvotní přirovnání bylo samozřejmě nadsazené a provokativní. Nefér je určitě správné slovo. Ale byl jsem zvědavý, jestli se někdo chytne. Teď třeba vím, že bych mohl ještě od Houllebecqa zkusit Elementární částice. A jo, všichni tihle autoři mají strašně blbá jména, taky si nikdy nejsem jistý, jak je psát.

Elementární částice jsem nečetl, tak nemůžu hodnotit ani srovnávat. Na druhou stranu, Bajéčná léta s Klausem je Viewegh v úpadku, takže to taky není úplně fér srovnání - ty jeho rané věci jsou výrazně lepší. Beru, že Houllebecq asi měl solidní fázi, kterou bohužel neznám.

Mně u toho Podvolení ani tak nevadily ty ideologické neshody, vlastně si ani nejsem jistý, jestli bych je třeba s autorem měl, netuším, co si doopravdy myslí. Spíš mi vadilo, že to bylo na úrovni bulváru - laciné šokování, triviální text. Líbilo se mi tam zapracování Hyusmanse.

Majaks: samozřejmě že ho nemám rád, protože je na úrovni Viewegha.:)Trochu vážněji: kdysi jsem od něho četl Podvolení a když jsem o tom povídal jednomu kamarádovi Francouzovi, tak se divil, že něco takového čtu, a ještě víc, když jsem mu řekl, že v Česku docela frčí jako seriózní literatura (doporučovali mi ho kamarádi intelektuálové, viděl jsem ho v literárních časopisech). Ve Francii se stal hvězdou tou akcí kolem Charlie Hebdo (kniha vyšla ve stejný den, jako byl útok na redakci, a ještě ten den se po soc. sítích začala šířit citace z Houllebecqovy knihy, ve které je popsán a předpovězen přesně takový útok na francouzskou redakci - později se ukázalo, že celá citace byl podvrh) a pak nějakou aférou, že jeho úvahy nejsou původní, kopíroval věci z francouzské wikipedie. Podvolení jsem přečetl rychle, bylo to čtivé, ale přijde mi to jako průměrné spotřební čtivo, na úrovni Viewegha, jehož Účastníky zájezdu jsem si užil tak srovnatelně.

To všichni v ČR je nadsázka.

Právě to, že nemá jednoznačnou interpretaci, že je to živé, z toho dělá velmi zajímavé téma. Ta poznámka o prozaickém útvaru - samozřejmě máš pravdu, v Próze měsíce můžou být jiné věci než povídka; já jsem jen narážel na to, jakou kategorii jsi pro to zvolil ty, i když teď vidím, že tam máš upřesnění reportážní povídka, toho jsem si předtím nevšiml.

Díky za zajímavý text.

Jo.

Dobrý. Tvá druhá povídka v Próze roku (Promiň, tati) se mi líbila o trochu víc, ale i tohle je dobrý. Líbí se mi, jak pracuješ s motivy, s barvami. Výborně vypointované. Když jsem to dočetl, zasáhlo mě to a zároveň jsem si říkal, jaktože jsem tu pointu neviděl? Vždyť je tak jasná. Takovéhle pointy mám nejradši, které jsou při zpětném pohledu naprosto jasné a při čtení mě nenapadly.

Je to krátké a přitom na tak malém prostoru dokážeš dobře charakterizovat postavu Petry i nás provést jejím životem, aniž to působí nudně nebo schematicky. Jen mi občas nesedly některé obrazy a úvahy - úplný souhlas s Kandelabrem, ty kulečníkové koule a mimoběžky působí trochu moc obehraně. Naštěstí tam tohohle není moc.

Citlivá, jemná povídka o posledních chvílích člověka. Líbí se mi práce s nářečím, odlehčující momenty. Líbilo se mi i to, jak to překročilo téma umírání a posunulo se to trochu jinam díky dopisu od Kluďáka.

Ten popis potápění je výborný, působí to velmi sugestivně. Chytilo mě to hned tím první odstavcem. Na druhou stranu mi ale úplně nesedly ty průhledy do minulosti, ty popisy války a poválečných let mi přišly moc schematizující, možná by mi to v jiném textu vadilo míň, ale tady mě to bilo do očí kvůli tomu kontrastu s výborným, živým popisem vody.

Jo, a ještě si teď procházím komentáře a souhlasím se Zdendou, taky jsem si při čtení říkal, jaktože moc neřeší dech a jestli by tohle opravdu šlo tak, jak popisuješ - ale bral jsem to jako něco snového spíš než realistický zápis.

Jedna z povídek, která mě v próze roku zaujala.

Nechápu, proč není téma jugoslávské války víc zpracováno. Jugoslávie je kousek od Čech, spousta lidí tam tráví dovolenou, přitom nějaká reflexe války v Čechách je skoro nulová. Nebo se pletu? Když jsem tohle četl, říkal jsem si, že bych něo takového viděl rád jako knížku. Máš co říct. Navíc se mi líbí, jak to celé podáváš - nikomu nestraníš, nemáš předpřipravený názor, nedoluješ emoce - působí to věcně, opravdově. Hodně dobrý. Jen snad kategorie povídky je tady trochu nepatřičná - ale reportáže tu asi nikdo nepíše, takže tohle zařazení chápu.

Tohle je dobrý rok, velmi hodně se mi líbila asi polovina povídek. O to je těžší rozhodování. Nicméně:

1. Steve Buscemi - trochu pomalý rozjezd, pak mě to chytlo. Jedna z nejlepších povídek od Bohouše za poslední roky.

2. Ponorka. Uvízla mi v paměti až dodnes, líbí se mi, jak je celý příběh vystavěný, jak lehce přechází mezi dvěma časovými rovinami, i to, o čem vypráví.

3. O paměti a černé vodě - Výborná scéna potápění se v kostele, ty popisy vody a plavání jsou neuvěřitelně plastické, vtáhlo mě to, jen ty prostřihy do minulosti mi přišly slabší.

Ale líbilo se mi ještě několik dalších povídky a byl jsem hodně na vážkách, jak je všechny seřadit: Kluďák, Bosenské polarity, Promiň, tati, Červená zelená. 

Jasně, můžeš je dát do Redakce poezie.

Díky moc, Goro.

Tohle jsou všechno smysluplné body, jen dvě krátké poznámky.

Ad 13 - Korektorování je docela opruz a dost mravenčí práce, nedokážu si představit, že by to někdo dělal zadarmo. Pro koho to korektorování má být? Pro vybraná díla? Jakákoliv díla? Nedávalo by spíš smysl mít něco jako jazykovou redakci? Někoho, na koho se ostatní můžou obrátit s konkrétními dotazy a oni poradí, spíš než aby fungovali jako korektoři celých textů? Pamatuju, že něco takového tu bývalo, nevím, jestli pořád ještě je.

Ad 17 - já se znám s lidmi z nakladatelství Host. Ale pochybuju, že by nakladatelství mělo zájem finančně podporovat redakci, která je na něm nezávislá, kterou on nemůže ovlivnit apod. To samé platí pro webové stránky a servery - Písmák není jejich aktivita. Co by mohlo fungovat (a Host to dělá i jinde): koupení reklamního prostoru, kdyby tady ovšem něco takového bylo; sponzorování (literárních) soutěží; nabídka zdarma výtisků knih, pod podmínkou, že se na Písmáku na ně objeví recenze. Možná i nějaké propojení mezi soutěží a časopisem Host, i když to střílím od boku. Na to bych se mohl zeptat, ale asi bych nejdřív potřeboval vědět od Oldy, jestli by o něco takového byl zájem a asi i pár údajů ohledně Písmáka (počet návštěv apod.).

gratuluju!

Gratuluju!

Tohle se mi líbí. Ta deprese míchaná s nadějí. Ty postřehy jsou dobré a netriviální. Jen na začátku jsem se ztrácel v těch postavách, vyrojí se tam strašně moc jmen a netušil jsem, kdo všechny ty Kláry Evelíny a Johany jsou.

Dostal jsem avízo.

Děkuju všem.

Líbí se mi to. Líbí se mi ta poetika i ten příběh ukrytý v básni a jednotlivé obrazy. Jen sem tam mi něco skřípe - neukryju se za raky - to mi přijde takové moc doslovné.

A ten závěr - opakování táta, otec mi nějak vadí, a tomuhle trojverší nějak ne a ne porozumět:

táta vyvolil rodu mladšího bratra

bydlí v našem domě

otec se vrátil do svého

Tohle jsem neučet, i když to, že se zhruba ve třetině vysvětlí, proč to má formu, jakou to má, se mi hodně líbí. A taky se mi líbí, jak se to chytře vztáhne k nedostatku času. Ježišmarja. To je tak fajn mít větší děti.

Jo, a tohle mi v ČR strašně vadí - to, že ženská zůstane doma tři roky s dětmi a jen muž pracuje. Pár mých kamarádek tohle dost odrovnalo a přijde mi, že tou nerovnováhou často trpí i vztahy.

Dobrá povídka, od tebe skoro vždycky. Dobrá znalost prostředí, výborný dialogy a charaktery. Rád jsem si ji přečetl.

Vychází z vlastní zkušenosti? Trochu by mě mrzelo, kdyby tohle byla jen fabulace.