Dopis pro sestřičku

Rukou jsem si přejížděl po celé délce svého nahého těla.
Narazil jsem na nepřirozeně vyklenuté klíční kosti, prsty jsem překonával velehory z žeber, která mi pokrývala jenom tenká nažloutlá kůže, kůže starce.
Cítil jsem se tu jako vkleci, jejímiž mřížemi byly přetrhané kusy lidských vzpomínek, které byli pro naši úzkou skupinku lidí a hlavně pro mě cennější než fyzické kusy lidského těla, než srdce, o kterém jsem pochyboval jestli jej ještě vůbec vlastním. Pokaždé, když se ozval zmojí hrudi tlumený dunivý zvuk, poznal jsem, že ještě fyzicky žiji.