Písmák Dopis Mahuleně
Sbohem.
Na stokráte a stále poprvé píši sbohem, neposkvrněná.
Hvězdoví, jenž haleno korunami dubů, buků i stromů jiných opadavých, upadá mi vnevědomí. Jak krůpěje luny, rozprostřené po asfaltové černi, stékající po lících oblohy, tak po stráních retů mých třpytí se karmínové perly slzí.
Stál tam v dešti
Stál tam v dešti, sám tam stál.
Déšť mu smývá ze rtů žal.
A doprovodem v jeho zpěv,
kála mu ze skrání krev.
Konstatování
Věz,
Člověče.
Možná, že se pletu.
Ale když tě chvíli poslouchám,
Vločka
Z oblak sype se
chmýří perutí labutích.
Mne na tváři zastudil
ten pozdní, jarní sníh.
Lyrika na Hovno
Ach, Hovno.
Ty rozkošné stvoření,
jež brázdíš mé útroby,
jak dračí koráb vikingský,
Nehezké vyznání
Kde síra, dusno, hořkost par.
Tam domov můj, kde přebývám.
Ni smích, či láska. Stesk a zmar.
Trocha něhy s abstraktními břehy
Vesmírná labuti.
Pluješ vody nekonečna.
V jiskřícím jezeru
leskne se stesk tvých očí.
Důstojník McDonald
V prošedlém světě zděných hor,
smutně se toulám.
V monument zní zdáli zvon:
Bim, bam, bim, bam.