Písmák O tom jak do města přišel...
Horké prsty plamenů,
Se natahují po temné barvě jasné noci.
Pod svitem hvězdných kamenů,
Cizinec do bran města vkročil.
Podzim
Mlha pokryla kraj svými dlouhými, šedými prsty,
Prsty přinášejícími smutek a beznaděj.
Uchopila zemi pevným, chladným stiskem,
A v jejích cárech, větrem unášené listy, ve vírech dováděj.
Pamětní Kámen
Dlouhé roky, co pohltila minulost.
Vytesaly svůj příběh do kamene.
Na dotek poznám, každou rýhu v něm.
Ale kromě mě, si už nikdo nevzpomene.
Scény z Karantény I - Karanténa
Křičí, naříká, nadává a pěstmi do zdi buší.
Venku by ho neslyšeli snad jen hluší.
Tady jeho hlas odráží jen čtyři holé stěny.
Ticho jak pěna je, za hranicí karantény.
Scény z Karantény II - A bylo jich tolik...
Nehtem vyrývám do bílé omítky kříže, za každé zabité zvíře.
A člověka.
A dítě.
S kterými jsem si chtěl jen hrát.
Scény z Karantény III - Tichá Pošta
Šeptám do cizího ucha.
A cizí ústa šeptají do mého.
Tichá pošta krátí čas.
Na první pohled nic špatného.
Scény z Karantény IV - Touha
Krev na podlaze.
Krev na zdech.
Krev na mě.
Je moje.
Scény z Karantény V - Schíza
Sedíme tu dva.
A dýcháme jak jeden.
Spíme spolu noc co noc.
Bez sebe se ani vysrat nedovedem.
Scény z Karantény VI - Magořina
Barví se to do červena.
A točí se to, co to je.
Dítě zavřený v pračce.
HaHaHaHaa
Scény z Karantény VII - Úprk
Potřebuju odsud zdrhnout. Nevydržím sám se sebou.
Jestli nevypadnu,Moje myšlenky,Mě k zemi strhnou.
Hledám.
Scény z Karantény VIII - Po... Ma... Lu...
Veškeré zvuky z venku ztichly.
A svět se smrskl v bílou krychli.
Nezůstalo nic,
Víc.
Scény z Karantény IX - Ochraň mě..
Nebe se pomalu hroutí, a země pod ním hoří.
Všichni maj krev na rukách, život je jen zboží.
Svět v mejch očích,
Asi nějak takhle vypadá.
Scény z Karantény X - Jsem..
Jsem Bůh.
Jsem Král.
Jsem Ďábel.
Jsem Pán.
Konečná
Všichni už jsme odešli, do prázdnoty plné ticha.
Abychom byli ztraceni, poté co přestali jsme dýchat.
Můžeš mi pořád scházet. I v čase posmrtného života.
Stíny města a stopy v prachu
Po kolena v odpadcích,
a vyhozených citech.
Nad ránem mírně v rozpacích.
Každou noc v jiných bytech.
SVĚT=DIVADLO
Jsme loutky na provazech shnilých.
Položky na seznamu práce hrobaře.
Se skvrnami od života na košilích.
Kolemjdoucí diváci nám plivou do tváře.
Vstříc tmě, bolesti a smrti
Právě svádím ten nejtěžší vnitřní boj, který si jen člověk dokáže představit. Celá moje tělesná schránka pulzuje bolestí a nutí mě k tomu, abych vstal. Moje mysl je ale silně proti tomu. A má k tomu pádné důvody.
Karanténa
DEN
Venku začíná další, zdánlivě bezstarostný bílý den. Zářivý kotouč visící vysoko na obloze rozdává život skrze teplé paprsky všemu pod sebou, příroda nabývá své vrcholné síly a celý svět najednou ožívá a hraje pestrými barvami. Země nabízí tolik různých barev. Nekonečnou miriádu odstínů které můžeme a nacházíme ve všem kolem nás, jen naše oči, už tolik přivyklé okolnímu pestrému světu, je nezachycují.
Všechno špatně
Počítal jsem s tím, že by se mohla stát spousta věcí. Ale vědět, že se stane zrovna tohle, ani náhodou bych se do toho skoku do neznáma nepouštěl. Člověk přecejen po takových věcech normálně sahá až jako po posledních, jako po záchranné brzdě, která by zastavila jeho životní energii, jedoucí nekontrolovaně po strmém srázu dolu do propasti. Přesně v takové situaci jsem ale byl.