Děkuji za komentáře.

Upřímě, nevím co si o nich myslet. Forma je krásná, ale obsah se nepovedl?

Připadalo mi, že forma je v souladu s obsahem, oslavná báseň se spoustou jinotajů a narážek na hornickou historii Kutné hory, výjimečnou kvalitu zdejší čajovny i zdůraznění jednoho z nejpozoruhodnějších jejích rysů a to pravé gotické sklepení s lomenými oblouky. S oslavností měl korespondovat i mírně strojený slovosled obohacený o klasicky oslavnou aliteraci a rovněž pohrávání si s různými významy a fyzikálními vlastnostmi (měkkost coby charakterická vlastnost ušlechtilých kovů a pokus o alespoň částečné charakteristiky čajů).

Ostatně poezie je svým ritmem v principu protikladná próze, pročež je strojenost poezie, obzvláště vázané, její přirozenou součástí a má napomáchat odlišnému způsobu při interpretaci textu, ne?

Dajakbol:

Násilné monosylabické incipity se mi jaksi v mé loukotí nenásilně sami vpletly, masochisté, dráb metra k mému jazykovému citu nikterak krutý nebyl, byť záliba v složitých konstrukcích není dnes po chuti všem. Děkuji za upozornění, na špatně naučenou terminologii, jaksi jsem si pamatoval, že Shakespeare psal v blankversu a již mi nedošlo, že je řeč o divadle, jež psal převážně nerýmovaně, hloupý myšlenkový zkrat.

Vrhám nedbaje, vrháme nedbajíce, pravdaže, taková nedovtipnost.

Ach, slabika navíc, co s tím, co s tím? A to jsem si to tolikrát přešel.

Nebrat se vážně? A co myslíte, že dělám zde?

S ledabilostí diletanských růmů si jaksi nevím zcela rady, ať dělám, co dělám, vždy to dopadá více méně stejně (a kolem teorie rýmů jsem si něco málo načetl, aniž by to jakkoli pomohlo).

Škoda, že nikdo nekomentuje myšlenku, byť jednou byla nepochopena a ze zbytku se zdají být pohřbeny pod těžkopádností jazyka a nejapností rýmů.

Zdenda:

Jež a jenž opraveno, dětinská chyba. Hanba mi.

Noření zraku V či DO čehokolivěk, obzvláště tmy, je běžnou poetickou praxí (viz např. wikslovníkové heslo slovesa nořiti: https://cs.wiktionary.org/wiki/no%C5%99it), jednoduchou logickou operací se pak z noření něčeho v něco/do něčeho dostáváme o krok dále, kdy již věc je vnořena a je pokračováno v dané činosti, čili se noří něčím, nevím nakolik je dané spojení neobvyklé, mne prostě tanulo na mysli. Pakliže sloveso nořiti si však příliš úzce spojujete s přechodem prostředí, je třeba si představovati zrak jako očima vysílaný signál, který pak se tmou vskutku noří a to i dlouho poté, co byl vnořen.

Pročež si dovoluji pochybovat o Vaší idiocii, vaše námitky byli zcela místné a z lexikálního hlediska žádoucí, račte laskavě prominout. A nutnost ověřit si věci, které jsem měl (místy i chybně) za samozřejmé mne rozhodně obohatila.

Děkuji moc za trefný komentář.

Careful:

Nabubřelá pathetičnost mého vystupování, je zcela intencionální a s případnou negativní odezvou jsem naprosto smířen, děkuji však za milé varování.

Očekával jsem, že naopak úmyslnost, nikoli chybnost, (ne)členění sonetů v jednotlivé segmenty (sloky) bude zcela zřejmá, pakliže čtenáře informuji o vlastním obeznámení s podvojnou tiskařskou praxí její vědomou kombinací. Zřejmě jsem se zmýlil, opět.

Co se přesahů týče, chyba netkví v jejich okrajovém použití až ve třetí sloce, při pozorném přečtení lze zjistit, že se objevují i jinde, například již ve druhé sloce téhož sonetu (a smrt /se vkrádá předsádkou, už frontispis / pad‘ v oběť vlhku), nýbrž v jejich césurovosti poslední stopy, či jinými slovy, že se jedná o jedinou slabiku. Rovněž to nepokládám za příliš šťastné, ale při vhodném čtení mi to příliš nevadí.

Na druhou stranu, že některé věci neslyším a nemám pro ně vrozený cit může být pravdou. Vlastně s anamnésou dislektika to pokládám za více než pravděpodobné. Což mi ovšem nikterak nemůže bránit se pokoušet o vlastní vyjádření a zdůrazňuje to mojí potřebu RESPONSE, které se mi příliš rozmanité nedostává (což pochopitelně není výtkou miřenou na Vás).

Vážená slečno,

jazykolamy se vyskytují veskrze v mých verších. Je prava, že na začátek básně, se mi jich obvykle podaří dostat povícero, než do zbytku, aliterace a opakování zvukových skupin, či věmů je jedním ze stavebních prvků těchto básní a osobně doufám, že nikterak planným.

Co se členění básní týče, otevřete-li si kterékoli vydání Shakespeara ať již v překladech Hilského, či jiných překladatelů, s odstavováním jednotlivých slok se nikde nesetkáte, pouze couplet bude předcházet odstavení řádku (a to nikoli vždy, či povinně).

Bavíme-li se o anglických sontech a blankversu je nesmírně trapné slyšet o jakýchkoli jiných stopách, než jambech.

Divné dělení vět se nazývá přesahy, které používá již Homér, pročež si lze představit jen stěží něco staršího, či klasičtějšího. V pravdě danné přesahy nepokládám za zdařilé, ale o tom jiná.

Třetí sonet obsahuje množství knihařské terminologie, která dnes již nemusí být zcela vžitá, frontispis bych Vám doporučoval nalézti třaba zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Frontispis .

K tématice sonetů: Nerad bych čtenáře zatěžoval autorskou interpretací sonetů, morální témata zaměřená na problematiku zla s možnými náboženskými přesahy, nejsou ostatně příliš lákavá, moderní a srozumitelná. Kdybyste měla zájem, můžeme se o tom pobavit soukromě.

_ ___ _

Velice rád jsem si Váš komentář přečetl a těší mne, že jste si na moují tvorbu udělala čas a to dokonce natolik, že jste se osmělila napsat svoují recepci mé tvorby. Je to nesmírně podnětné.

Nepozdává se mi tak úplně název: Essentia solitudini, vypadá na ablativ, nikoli na genitiv (solitudo solitudinis femininum), čili buď třeba interpretovat i Essentia jako ablativ (v bezpředložkové vazbě, která bývá přípustna pouze u místních jmen vlastních),  nebo jako blativ absolutní, ve kterém se pro změnu obvykle vyskytuje participium (pro určení současnosti, či předčasnosti).

Přesto si vzhledem k povaze básně dovoluji spíše předpokládat intenci genitivní ve významu Podstata osamělosti, ve správném znění: Essentia Solitudinis.

Toliko k názvu.

Přes jistou výhradu kostrbatosti prvního jambu v básni (který je jako jamb interpretovatelný, až v porovnání s následujícími slokami a tudíž na první přečtení působí zmatečně). Pokládám dílko za metricky zdařilé, obohacující a přes jakousi antickou zastaralost osvěžující. Damoklův meč zpodobněný jako minutová ručička je nesmírně poutavý doplňěk, bez kterého by první sloka byla bez pointy (a ať již se odehrává báseň, kdekoli, můžeme si domýšlet, že to bylo o půl).

Celá báseň ve mne evokuje představu končícího vztahu, či vztahu procházejícího krizí v podobě neodvolatelně krutých slov hádky v řečišti času.

O pužití figury, (ne)známé jako enallagé, raději pomlčím (hloubky dno).

Typicky postmodernistické rysy této Básně (odkazy na literaturu a kulturní přesahy intelektuálských her představ, zapojující obrazutvornost i znalosti čtenářstva), se mi principielně nezamlouvají (nikoli v této populisticky postmoderní rovině).

Přesto vytváří velmi zajímavou koláž pohádkovosti soužití a touhy dvou osob, přes nutné negativní aspekty jakéhokoli soužití.

Jako celek značně nevyrovnané, pokud se to jako celek má interpretovat.

Mnohé jednotlivosti jsou nesmírně poutavé, ale mně osobně je kazí ona neuhlazená roztřepenost, která lásce, narozdíl od plané vášně, nesluší.

V lásce i v umění je nespírně důležitý řád.

Poněkud lživé, bludařské čtení.

Svět svobody je svět opatřený přívlastkem neshodným (svobody), pakliže mne mé jazykozpytné vědomosti neklamou, stejně tak svět bez přívlastku je defakto rovněž přívlastkem.

Byť obrazy jsou to příjemně absurdní a poetické.

Nerad komentuji volnou poesii, přes příjemnou obraznost, která jako celek funguje a je zajímavá, vlastně podnětná, neboť vybízí k Chestertonovskému údivu nad samozřejmostí a kritizuje negativní důsledky přezírání této pozoruhodnosti, jako báseň dílo nefunguje.

Výdyť obzvláště na významonosnosti volného verše se rytmus podílí mnohem intensivněji, než u poesie vázané (která je se svým rytmem natolik pevně svázána, že neponechává pro volnou práci s rytmikou příliš široké pole působnosti, pročež se jmenuje poesií vázanou).

_ ___ _

Pochopitelně pathos nabubřelosti mých slov není povýšenecký, spíše intencionálně žertovný, leč obsah komentáře nikterak nezlehčující. Proto zaujměte laskavě zdrženlivý postoj, vůči mé maličkosti.Jako příležitostná radůstka dílko bezpochyby plní svůj účel, což je více, než sebefundovanější názory (které nabídnout nemohu), či více než mohu o své tvorbě říci Já.

Nádhera. Diarese krásně první sloku dělí na půlverše a jistá metrická nevyrovnanost (zajímavě korespondující s náznaky nevyrovnaností duševní) se tak stírá. Nemluvě o nevtíravé lehkosti jednotlivých obrazů. Jisté narušení této stavby v  druhé sloce je svěží a jeho opětovný návrat v posledním verši naprosto geniální.

_ ___ _

Ale je to jen můj skromný názor "skladníka ve šroubkárně".