si to pamatuješ

Pamatuješ si to docela přesně, dokonce, vzhledem k tomu jak dávno to bylo, by se dalo říct, že až příliš zřetelně a jasně, a přitom, když si teď odmyslíme, jak prázdné byly ty letní dny, které jsme trávili v našem rodném městě a jaksi nebylo kam jinam jít kam utíkat nebyla už žádná bíla místa na mapách ne tak bělavá jak moc bychom si je přáli mít, je až s podivem, že by si člověk měl vlastně pamatovat cokoliv jiného,
i navzdory tomu to ale mysl stále nepřestává jaksi pobuřovat, jak z celého života se tu najednou jako krev na nařízlé ráně zcela jasně třpytí ta jediná vzpomínka a přitom budu-li upřímný bylo mnoho jiných určitě záslužnějších momentů a chvil které stálo za to mít na paměti i lidí které jsme potkali a kteří tobě anebo mě nejednou pomohli anebo se jen usmáli úplně cizí a bez příčiny a důvodu nebo nutnosti jenom tak na pokladně obchodu před školou a tys to viděl ať to bylo jen zdání nebo ne a říkal sis že bys ten pohled chtěl, ty anebo já, uchovat, ale ono ne, nikoli, nestalo se, na žádné z nich si nemůžeme vzpomenout, protože zrovna teď tomu tak život chtěl a ty místo toho
civíš hypnoticky na tu kynoucí krev vykreslenou v nejmenších detailech od rubínového pramene a rudých potůčků až po jasně červené ruce které se to všechno snaží udržet vykresleno v těch nejjemnějších odrazech sodíkových lamp a pozapomenutého měsíce zpola schovaného za střechou gymnázia v blyštivosti a téměř až opulentním lesku, tak tedy, přišel k nám a řekl: já jsem ten, který hodil vajíčko na Paroubka,
a nezaujalo tě ani tak tohle, ale jakýsi jeho odznak plavčíka, zrovna v momentě, kdy nám ta třetí, na kterou si oba moc dobře pamatujeme, napsala, že voda, na kterou nás celé týdny před tím lákala a na kterou jsme, i přes její podmanivou přitažlivost, nejeli jen kvůli pocitu, že je vše již uzavřené a hotové, pocitu, jehož přesný název se nám, paradoxně až o pár let později, v době krizí a úpadků, připomněl na rozdílných hodinách filosofie, tak že ona voda se ruší,