si to pamatuješ

Pamatuješ si to docela přesně, dokonce, vzhledem k tomu jak dávno to bylo, by se dalo říct, že až příliš zřetelně a jasně, a přitom, když si teď odmyslíme, jak prázdné byly ty letní dny, které jsme trávili v našem rodném městě a jaksi nebylo kam jinam jít kam utíkat nebyla už žádná bíla místa na mapách ne tak bělavá jak moc bychom si je přáli mít, je až s podivem, že by si člověk měl vlastně pamatovat cokoliv jiného,

i navzdory tomu to ale mysl stále nepřestává jaksi pobuřovat, jak z celého života se tu najednou jako krev na nařízlé ráně zcela jasně třpytí ta jediná vzpomínka a přitom budu-li upřímný bylo mnoho jiných určitě záslužnějších momentů a chvil které stálo za to mít na paměti i lidí které jsme potkali a kteří tobě anebo mě nejednou pomohli anebo se jen usmáli úplně cizí a bez příčiny a důvodu nebo nutnosti jenom tak na pokladně obchodu před školou a tys to viděl ať to bylo jen zdání nebo ne a říkal sis že bys ten pohled chtěl, ty anebo já, uchovat, ale ono ne, nikoli, nestalo se, na žádné z nich si nemůžeme vzpomenout, protože zrovna teď tomu tak život chtěl a ty místo toho

civíš hypnoticky na tu kynoucí krev vykreslenou v nejmenších detailech od rubínového pramene a rudých potůčků až po jasně červené ruce které se to všechno snaží udržet vykresleno v těch nejjemnějších odrazech sodíkových lamp a pozapomenutého měsíce zpola schovaného za střechou gymnázia v blyštivosti a téměř až opulentním lesku, tak tedy, přišel k nám a řekl: já jsem ten, který hodil vajíčko na Paroubka,

a nezaujalo tě ani tak tohle, ale jakýsi jeho odznak plavčíka, zrovna v momentě, kdy nám ta třetí, na kterou si oba moc dobře pamatujeme, napsala, že voda, na kterou nás celé týdny před tím lákala a na kterou jsme, i přes její podmanivou přitažlivost, nejeli jen kvůli pocitu, že je vše již uzavřené a hotové, pocitu, jehož přesný název se nám, paradoxně až o pár let později, v době krizí a úpadků, připomněl na rozdílných hodinách filosofie, tak že ona voda se ruší,

a tak tam trčí a zpíjí se, zatímco my v koncích dějin, jak to dnes již můžeme ve zkratce popsat a přitom se musíme trochu ušklíbnout vlastní hlouposti, se zpíjíme tady, napříč dlouhým a horkým létem, které ještě pár let nic nepřekoná, než zapadne, máme-li stále být upřímní sami sobě, stejně jako naše myšlenky a vlastně i přátelství, a stane se až naprosto chladným mezi těmi dalšími, následujícími, ať už v indických cvičírnách Jógy a zélandských sadech, na islandských pláninách i v palestinské kebabárně, kam jsme ve strachu stejně nakonec utekli,

anebo následujícími ještě pořád tady v tom městě, pryč od řeky, kterou nemůžou sjet a tak se tam jen opíjí pivem a vodkou, a nám oběma to ještě stále připadá k smíchu jak tam po takovém plánování a cestě váznou kdesi v Čechách a již jim nezbývá nic jiného než pít a psát o té situaci v níž neodvratně skončili a v které už není dost vody v řece a snad proto, i přestože plavčíci stejně nehlídají řeky, snad proto je tu, a nikoli tam, ten plavčík

to je něco, že? Abych se ale konečně dostal k tomu podstatnému, pokračoval, viděl jsem tě na blokádě se z keře vysmívat našemu předsedovi, a moc nečum, víš o kom mluvím, zaleskne se ta vzpomínka ještě jednou, moc dobře a přesně si to pamatuješ, ty zmrde.