Písmák anička a její svět - první část
Jednoho hrozného a strašného dne, plného děsů a příšerných nočních můr, si holčička Anička pomyslela, jak hezké by to bylo spáchat dnes sebevraždu. ,,Maminka už deset hodin stojí v koutě a nůžkami se ladně bodá do očí, tatínek se včera oběsil, sestřička Emma někam do temnoty okolního světa utekla. Myslím, že ji znásilnili k smrti ti klucí od vedle. Hoškovi se jmenujou myslím'' řekla si Anička pitomě a hloupě, jelikož ji tatínek ještě včera zbil do krve, asi ji až moc bouchnul do hlavinky.
II. Neusneš
Tys zhlížel na mne z výšky své maličkosti, dosti bylo tvěho, vzteku, mého vůči mně tys zářil, jen uvidíte, vy víte, jak vzteklý, líbivě zdechlý zdechni, zdechni se předemnou řekl jsem. Mne neporazíš příteli, líto mi tě je, jelikož na stupínku pýchy stál si, sis myslel že si větší než tomu je, skutečnost ti špínu v tobě omyje. Až přijde den, denně čekat budu, až příjde jen si počkej tomu, potupím tě, ponížím dosti, co kostí z tebe budou na hromadě tvé zapomenuté, hrdostně lstiví sis myslel že jsi.
Vě ve stínu mém toť vše co chceš, ty víš, že nejsi.
I. Neusneš
Vůči nekonečným přeřekům a řečím mých, u stolu sedím, mě si v názoru však nikdo nevšimne. Kéž by, by kdyby věděli, jak smutná důležitost je skutečností provede. Nemyslím si, že je prostoru v něčem víc míň důležitém pro jejich touhu krásy, v sobě není vždy nikdy a pak zas, znovu se ozvu, když unaví mě váš, jejich, společný hlas. Strašnosti, strachy a strašné, buď budoucnosti vítané pro všechny, muže, ženy v příštím dni.
Mizim
Zelené odrazy stromů, mechů a trávy se mi zabodávají do nožů jako oči mých předešlých já. Vše, co jsem ve vlaku při jízdě viděl už znovu nespatří mé oči, ale oči mého budoucího, já jsem nikdy vlastně doopravdy nebyl, byl bych něco viděl dvakrát. Později vtunelech tma hustí se do hlavy, jako pyl do nosu, přesto všechno jsem nakonec ztunelu vyjel ven. Dál jedu, tmu za sebou nechávám jako když sebe poznávám znovu.
Úděsné zpravodajství - První část
Stav Sokoloven
a jejich budoucnost
Sokolovny jsou nám známy už od nepaměti, zeptejte se klidně i nejstaršího člena rodiny a vsadil bych se, že vám o nich začne vyprávět. Nemohli bychom říct, že jsou něco nového, to určitě ne. Zároveň jejich stáří dodává i jejich přeceňované a únavně vykřikované známosti, která se tu drží hlavně díky silnému, přesto chátrajícímu a uspávajícímu hlasu už skoromrtvol.
Nebudeme se ale bavit o blížící se smrti našich babiček a dědečků, to je debata na dlouhou dobu, pojďme se radši bavit o už dávno shnilé mrtvole, skoro proměněné vprach a seschlou dřeň.
Almanach pif
Dlouho jsem tu nebyl abych sdělil opět nějaký zábavný a pozitivní příběh. S oteklým obličejem sedím v ohyzdném pajzlu u klavíru, pár piv v sobě a myšlenky v hlavě mám stejně pohromadě, jako má Čermák reklamy na Staropramen, stejně je to hnusná břečka a raději bych vypil vodu z Modřanské kanalizace než do svých úst vlít kalnou tekutinu, která se tak hrdě nazývá pivem. To ten Bráník je alespoň ekonomicky výhodný, i když chutná jako perlivá voda s příchutí chleba. Nedivil bych se, kdyby to byla nová příchuť Primátora.
opakování je matka blbosti
Každodenní každodenností si připadám jednoduší, lehčí však plnější a šťastnější. Zda ovlivněno to intelektem či rozumem je to nevím.
Rozum slábne v řádu, když je vše furt stejné nelze nabrat zkušenost, nelze stát se rozumným, když odmítám být bláznem.
V chaosu je bystrost, ten, kdo se v něm dokáže pohybovat je ten nejchytřejší, ten, kdo ví jak z něj ven, přesto se v něm drží, protože jakmile vystoupí, je zase pouhým dílkem velké skládačky obyčejnosti.
Závidím sobě
Zvednu se a jdu směrem k toaletě, pomalu uchytím už starou kliku a otevřu dveře od záchodu. To je ale klidu, kleknu si k míse a zvracím se, ze sebe asi ani ne. Závidím sobě. Chtěl bych být jak já v mé hlavě.
boha stín
Jsem ve svém pokoji, je zimní podvečer, mám trochu upito, ha a co, jako by na tom záleželo. Stojím nepohodlně u okna mého pokoje, ze kterého se dívám na chlad venku.
Za oknem pouze mráz a sníh a já tu stojím v pařivém horku, krásném teple, ale přesto si představuji přesný opak toho horka a příjemného tepla, představuji si zimu, chlad, mráz a vítr, jak mne píchá v prstech.
Krom chladu pohlédnu na dům naproti mému, dělí nás jen malá zahradní posněžená plocha.
stojíc ve žlutém listí
Představte si, že je listopad, což taky je, a vy stojíte uprostřed téměř uspaného hvozdu. Vdechněte ten vlhký a chladivý vzduch do vašich plic. Podívejte se nejprve okolo sebe, vidíte mechem obrostlé a s kůrou popraskané stromy všech druhů, a to ani pořádně neznáte jejich názvy. Podíváte se pod sebe, nevidíte tu stejnou, nezajímavou, všemi směry obecnou hlinitou zem, ale žluté spadalé listí.