Katrin

Dveře klaply a v pokoji se kromě jenmého kňourání monitoru který oznamoval každou nesrovnalost v jejím těle rozhostilo ticho.Katrin ležela ztuhle na bílém nemocničním lůžku se zavřenýma očima a pevně sevřenými namodralými rty bez pohybu dokud si opravdu nebyla jistá,že osaměla.Konečně ten ruch kolem, příkré strohé informace lékařů, pevné a jisté odpovědi sester,cinkání infuzních lahví a ta neskutečná bolest každého nového vpichu do její kůže...to vše konečně skončilo.Vše si uvědomovala a to bylo nejstrašnější.Věděla co znamenají slova a fráze, které mezi sebou požívají, jak zní ton alarmu pro srdce,dýchání....jak praskají ampulky s léky...měla strach otevřít oči.Bála se že když uvidí sobě známé tváře uvidí v nich také pohrdání nebo zklamání. Kdysi patřila do jejich týmu, byla jednou z nich a teď ležela na jednotce intenzivní péče, nad hlavou jí blikal monitor, který snímal její životní funkce a do jejího těla i z něj ven se táhly dlouhé hadičky v nichž koloval její život.Bojovali dokud ji nezachránili.Nikdy by si asi neodpustili,že jedna z jejich sester by umřela na lůžku kde už sama tolikrát pomáhala zachránit lidský život.Bojovali by dál...její tělo bylo ale mladé a osud se nenaplnil natolik aby mohla zemřít.

Neumřela.

Proč?

Tolik o to stála,ale ještě ji tam nechtěli...a na světě ji chtěli tak moc.Proč jen ona měla pocit, že musí vše takhle ukončit.

Láska.

To slovo, které už nechtěla nikdy v životě slyšet protože jí působilo až fyzickou bolest.Milovala muže,patřilo mu celé její srdce..dlouho..odešel.

Chvíli ještě tiše přemítala co se asi bude dít dál až pak se uvolněně zhluboka nadechla a z hrdla se jí vydral sten.Žila.