Písmák Too scared to be happy
Průsvitnou hadičkou
Kapeš mi kapky hořkosti
Z podivného srdcevaku(a)
Přímo do žíly
malá insomnia
Těžké malátné tělo se marně vpíjí do prostěradel
Spánek kamsi odplul na vůni z polštáře
Hlavou mi létají myšlenky
Jak vyplašení netopýři
Na střeše, ne v hrsti
Proplouvají mnou hejna ryb
Sem tam jedna uvízne vkrku a zaškrtí mi dech
Snad je to astma a kafe a cigára
Srdeční sval sebou mrská na mokrým chodníku
Přiznání
Pomalu hniju ve svém štěstí
Ze svého hnízdečka tiše volám po neřesti
Bezodkladné schůzky ve tři ráno
Vratké odchody pokud možno bez loučení
Pro R.
Rozechvěle, tiše, bez milosti
Bezhlavě pálím všechny mosty
Sama stokrát sežehnutá
A hned po sklizni zmražená
Sně(že)ní
Sněhová vločka roztála mi na rtu
Chladný polibek
První z mnoha.
sexmachine
Naše povrchní hloubky
jednou rukou držíš kliku
Pane
je to snadné a není to
víno
Namaluju si rty vínem
Chceš, Veltlíne.
Snad se i svléknu do saténu
Přitiskneš tělo kmému a já ktvému
hospitalizace
nahý lékař si zapálil cigaretu a přečetl diagnózu:
citová arytmie
mnohočetné zlomeniny
opakované infekce nadějí
hledám
další zbytečná noc
kůže mě svědí tabákem
zvesela se ploužím
narážím do duší
v posteli
nocí tepající těla
každý sám za zavřenýma očima procházíme svým malým rájem
pohledy šílenců do prázdna
nejsme spolu ani když se střetnou
to, co ti neřeknu
Stojím ve větru
vír vlasů mi olizuje slzy
Nechápu, proč mi to děláš
Proč mi říkáš že ti motám hlavu
poučení
když už to svoje srdce
musím pořád všem ukazovat a nabízet
měla bych ho aspoň nosit v dlani
nebo v kapse
euforie
miluju vás
všechny najednou
nemusím se bát
že vás ztratím
pravda?
můj bejvalej hladově čumí před domem
zejtra jdu zaplatit pronájem
hrobu
tohle všechno neni blbej způsob jak napsat
Večeře
Rozevlátá jako reklama na šampón
Nesu hrdě svojí neumytou hlavu
a…
Půl druhý
Tejo Bar
Mezi bezzubými veršíky
A opilými notami
Sedím tady s touhou něco říct
Falešné tóny
básník a déšť
Probudil mě déšť, po probdělé noci a dopoledni zoufalého spánku. Prší. Z postele, z otupělého bezpečí, zní pleskání kapek jako šepot tisíce lidí na obrovském náměstí před bránou do ráje. Svlékla jsem si noční košili a šla si stoupnout na balkón.
jak na Nový rok...
Jsem samaA snad poprvéSlyším, jak něžne praskáHořící cigareta
Je mi trochu trapněKdyž tu tak sedímV červeném krajkovémPrádle
Zapomenutá děvkaS nevinnou dušíA marně smutnýmPohledem
Zmoklá femme fataleZbytečně zvoní smíchemU zamčených dveří
bydlím ve čtvrtém patře bez výtahu
potichu, na špičkách
váhají u vchodu
vplyšových botičkách
nepůjdou nahoru
v půl devátý večer
měsíc se klepe zimou
na obloze bez mraků
kolem se procházejí
tisíce mužů
Baixa/Chiado
udýchané metro
taju se zatajeným dechem
na slaném větru
a asi moc piju
Rozčarovaná
milovat se stebou
bylo jako plakat spusou plnou čokolády
a proto spolu jednou budeme
pít kávu vkuchyni
Telefon
tvůj hlas zněl tak divně
ze záznamníku
snad jsi plakal
nebo jsi měl rýmu
hořká
když jsem konečně začala zase snít
věřit
zhnuseně vyplivla svůj nevědomě pečlivě vypěstovaný cynismus
a začala jsem se nejen nevinně tvářit ale i myslet
jéé, slečno, vy jste nějak veselá!
hořkost mi kape na rty
jako med do čaje s mátou
právě sis dal třetí vodku
a já už piju pátou
c´est fini
nejsi tady a přitom
po těle mi klouže
smutná oliheň tvých očí
zklamat tě.
...
to co jsem chtěla v chlastu utopit
mě teď od hlavy k patě poblilo
mý srdce
je rozmazaná čerň podunavenýma očima
láska je submisivní děvka
prosím tě, prosím
udělám pro tebe všechno
co budeš chtít
protože vím
malá pesimistka
tělo odpustilo
že jsem celý den
nic nejedla
tělo odpustilo
vánoční ráno
červené číslice 8:02
a já mám svetr nasáklý kouřem zapnutý ke krku
prší
a příští zastávka je
Adieu iluzím
Zas jen já a Edith
sedíme vnoční tramvaji
na místech pro invalidy
iluze zůstaly nerozhodně prešlapovat na refýži
Soukromá bouře
Rozkročená nad propastí
Nahá
Vítr ze mě rve
Poslední slupku lidskosti
Nevyslovená
Naposledy se pomodlím
Svázanýma rukama
Pak roztrhnu provazy
A budu se smát až do rána
Spadla ze střechy a teď...
Leží
Na jazyku vlastní krev
Cítí ji na rukou na nohou
Na rozkousaných rtech
otázka času
Je to jen otázka času
Kdy ano přijde o a a o
A vdá se za e
kam se dnes chodí pro pohádky
neznáte náhodou někoho
kdo rozdává nevinnost.
vyměnila bych ji
za zdravý rozum
Portrét mého svědomí
Namáčím štětec ve své duši
V myšlenkách a pocitech
Jako v černé tuši
Namáčím štětec ve své duši
Prší
Jdu sama ulicemi
Jediná na celé planetě
Nebe, stromy, jaro, ptáci
Svět jsou jen barvy
Hudba života
Tóny všedních dnů
Zas se rozezněly
Vzhůru jsou všechny smutky, touhy, pláče
Které už navždy spát zůstat měly