Takový je život

Bylo jí 14 let. Už od své druhé třídy chodila do jezdeckého oddílu. Bavilo ji to a práce, ne vždy voňavá jí nevadila. Jednoho dne, stejně jako pokaždé ji rodiče vezli do stájí. Bylo to kousek za městem, tak ji vozili autem. Ve vesničce měli známé a rozhodli se zajít na návštěvu a počkat tam na ni. Nedaleko za městem uviděli asi patnáctiletého mladíka, jak stopuje. Poprosila otce, aby zastavil a stopaře svezli. Jel do stejné vísky a vystoupili spolu, rodiče pokračovali dál vesnicí. Když Michalovi, jak se chlapec jmenoval řekla, že jde ke koním slíbil, že ji doprovodí. Zná trenéra, je to jeho bratranec. Po cestě se domluvili, že by mohli na vyjížďku spolu a s prací si potom navzájem pomůžou. Její kůň byl tmavě hnědý s bílou náprsenkou a jmenoval se Signal. Bylo to velice inteligentní zvíře a vztah, který spolu měli byl zvláštní. Ihned poznal, když přicházela a srdečně ji vítal. Věděl, že když bude hledat, najde někde schovaný cukr. Snažila se ho vždycky nějak nachytat, ale pokaždé jablko, nebo mrkev přešel a našel kostku cukru ať už byla kdekoli. Nebylo tomu jinak ani dnes. Nachystala svého koně na vyjížďku a vyvedla ho ven. Michal už čekal venku. Rozjeli se do blízkého lesa a celé dvě hodiny si povídali a čas jim utekl jako voda. Nastal čas návratu, nechtělo se jim, ale co dělat. Návrat do stájí byl dosti chaotický, čekal na ni bratr aby jí sdělil, že se rodiče rozhodli u známých přespat a že ji má přivést k nim. Nestihli se s Michalem rozloučit, nějak v tom zmatku se jeden druhému ztratili. Když došla s bratrem ke známým jejich rodičů, úplně zapomněla na to, jaké prožila krásné odpoledne. O to větší bylo její překvapení, když zjistila, že Michal je jejich syn. Tímto dnem začala láska jakou svět nepamatuje. Vzhledem k věku platonická. Vzhledem k tomu, že rodiče se znali bylo to jednoduché. Důvěřovali jim a tak je pouštěli spolu všude. Tři roky po tomhle seznámení se rozhodli prohloubit jejich vztah. Bylo jí sedmnáct, všechny její spolužačky už si o tom povídaly a co bylo hlavní, věděla, že má toho nejskvělejšího kluka na světě. Bude to poprvé s někým  o kom věděla, že ho nikdy neopustí. Domluvili se přesně na den, kdy bylo jejich výročí. Měli sraz u jeho garáže, pojedou na motorce někam do přírody. Z dálky ho viděla přicházet, ještě přejít silnici. Červená trvala věčnost, prohlížela si, jak mu to sluší, musela se usmát. Bylo to ve chvíli, kdy blikla zelená. V momentě kdy vkročil do silnice se ze zatáčky vyřítilo auto. Její úsměv vystřídal výkřik a pak už jen usedavý pláč. Rozběhla se k němu, ležel na silnici a nehýbal se. Lidé už volali sanitku, takže během chvilky už bylo slyšet houkání sirény. Tak takhle si ten jejich slavný den nepředstavovali, takhle tedy ne. V nemocnici se potkala s jeho rodiči, dověděli se, že žít bude určitě, chodit možná. Od doby kdy ji k němu pustili poprvé, byla tam každý den. Pomalu se zotavoval a touha chodit ho podporovala i při třech operacích které prodělal. Když začal po půl roce chodit o berlích vše vypadalo nadějně. Dostal lázně a k jejich smůle až na druhém konci republiky. Psali si každý den, pošťáci k nim chodili mnohdy i v sobotu, či neděli. Vyhlížela poštu i ten den. Když celá nedočkavá rozbalovala dopis, třepaly se jí ruce jako pokaždé. Nepřečetla jej ještě celý a už přes slzy neviděla. Tak tenhle dopis byl ten poslední. Nemohla uvěřit, že ji opouští, nemohla pochopit, že teď, když už chodí a za měsíc má jít domů zahodí všechno, co mezi nimi bylo. Jeho vysvětlení bylo prosté. Našel si tam jednu sestřičku, která mu dala to, co od ní nedostal. Milovala ho tolik, že nemohla unést takovou zradu. A i když chtěla svoji lásku změnit v nenávist, nešlo to. Kamarádky ji zvaly na různé diskotéky a akce a ona se snažila zapomenout. Celkem se jí dařilo ne zapomenout, ale nemyslet na něj. Jen v den, kdy měl přijet domů, nemyslela na nic jiného. Seděla u okna a doufala, že se objeví. V srdci měla pocit, že ji přeci nemohl přestat milovat. A fakt, že jejich láska byla tak dlouho platonická přeci jen utvrzuje, že byla ryzí. Když zazvonil telefon, lekla se. Stejně tak, když jí maminka položila ruku na rameno. Mluvila tiše a zdálo se, že snad ani nemůže. Nakonec jen řekla:“Michal přijel, přijel ráno, chtěl umřít“ Nechápavě se podívala na svoji maminku. Obleč se, jeď do nemocnice, chce Tě vidět. Když doběhla do nemocnice, celá Michalova rodina už tam byla. Dověděla se, že si vzal maminčiny léky na srdce a že je to zlé. Prodělává vážný infarkt. Doktoři už ji k němu nechtěli pustit, ale slitovali se jen proto, že volal její jméno. Když přišla k jeho lůžku nepoznávala ho, nebyl to on. Když otevřel oči v naději, že ji pozná ho chytila za ruku. Řekl jí: „sestřičko, viďte že mi odpustí“. Koukala na něho a cítila jak moc jí svírá ruku. Jeho stisk povolil až ve chvíli, kdy slyšela, jakoby z dálky, pískání. Že umřel pochopila až když se strhl mumraj doktorů a ji odváděli pryč. Den před posledním rozloučením našla ve schránce dopis psaný jeho rukou. Hodiny na něj hleděla a nebyla schopná jej otevřít. Když se konečně odhodlala četla jej snad na desetkrát. „ Miláčku, ve chvíli, kdy čteš tyto řádky už nejsem na stejné lodi spolu s Tebou. Vzpomínáš na náš velký sen? Splň si ho, splň si ho s někým, kdo Tě bude milovat. Nikdo Tě nebude milovat tolik, jako já, ale taky věřím, že Ti nikdo neublíží jako já. Ublížil jsem člověku, kterého jsem miloval a co víc, on miloval mě. Nikdy Ti nezapomenu, co jsi mi dala, budu stále s Tebou. Měj krásný život, šťastnou rodinu a hlavně Ty buď šťastná. Odpusť mi, nemůžu žít s tím, jaký jsem člověk. Vsadil jsem všechno v co jsem kdy věřil na jednu kartu. A prohrál. Miluji Tě. Michal“

Nechápala nic.

Uběhlo pár let a s odstupem času bolest v srdci přebolela. Neměla moc známostí, vzala si hned tu třetí. Má šťastnou rodinu. Jen na ten „jejich společný sen“ stále čeká. Obeplout kousek světa na záoceánské lodi. Její muž  lodě nemusí a tak čeká a čekat bude. A pokud existuje něco potom….…  potom věří, že se potkají. Nikdy nezapomněla, jenom na něj tolik nemyslí.